vytváření logicky podmíněných závěrů v rámci daného systému pravidel, jeden ze základních postupů formální logiky, matematiky. Viz též abdukce, dedukce, formální logika, heuristika, indukce, logické myšlení, logika, mentální logika, pravidla odvozování.

1. rozhodování, které bere v úvahu omezenost informací, znalostí a kognitivní kapacity. Přístup je významný v mnoha oblastech aplikací umělé inteligence – např. znalostní systémy a expertní systémy; 2. představa o tom, že existují limity, jak racionální může být myšlení (rozhodování) za daných podmínek. Vyjádřením jsou např. kognitivní heuristiky.

též senzorická paměť; paměť, v níž jsou po krátkou dobu (zlomky sekundy, sekundy) uchovávány informace z receptorů. Nejvíce zkoumány jsou zraková paměť a zvuková paměť (též akustická paměť; angl. echoic memory). Okamžitá paměť je zvažována samostatně v rámci trojsložkového modelu paměti (dlouhodobá, krátkodobá a okamžitá paměť), resp. je možné ji chápat jako součást krátkodobé paměti. Má nejmenší kapacitu pro uchovávání informací a je pro ni typické nejkratší uchovávání jejího obsahu. Viz též dlouhodobá paměť, model procesu paralelní distribuce.

názor, že lidská existence se v rovině myšlení skládá ze série stavů, které existují pouze krátkou dobu a nemají kontinuitu se stavy předchozími ani následujícími. Viz též ideální Já, mentální stav, minimální Já, narativní Já.

též týlní lalok; část mozkové kůry v týlní části hlavy, zajišťuje především vizuální percepci. Viz též frontální lalok, laloky, lokalizace, lokalizace funkcí, parietální lalok, temporální lalok.

při níž jsou čichové vjemy doprovázeny vjemy barevnými. Viz též amygdala, čich, smyslový klam.

1. poznání, že existují hranice možností kognitivních procesů člověka, různé pro různé úlohy a situace. 2. podle Simona (1987): racionální volba, která bere v úvahu kognitivní limity rozhodujícího se subjektu.

viz gamblerský omyl

1. individuální vývoj organismu od jeho zrození až po jeho smrt. Srovnej evoluce. Viz též plasticita mozku; 2. psychologie: proces psychologického vývoje člověka. Viz též mentální věk, vývojová psychologie.

názor, že všechny teorie a z nich vyplývající závěry jsou nedostatečně podloženy empirickými daty (M. W Quine). Inspirovat pro tento názor se lze v dějinách fyziky jako vědy o fyzické podstatě světa – její teorie (např. Newtonova mechanika a její nahrazení v určité oblasti jevů speciální teorií relativity, resp. Newtonova gravitační teorie a její nahrazení obecnou teorií relativity) jsou zřejmě platné pouze pro určitý rozsah fyzikálních parametrů, případně s přesně definovaným zjednodušením nebo idealizací reality (v porovnání s rychlostí světla malé rychlosti vzhledem k soustavě souřadnic, „absolutně pevné těleso“, „pohyb bez tření“ apod.). Viz též atomismus.

někdy též metafyzika; zkoumání bytí jako takového, jeho podstaty, principů, jedna z hlavních součástí filosofie. Jedním z témat ontologie je zkoumání vztahu bytí a poznání. Viz též dualismus, fyzikalismus.

viz kognitivní proces

viz konkrétní operace

viz kognitivní proces

viz myšlenková operace

viz vizuální iluze

proces interaktivního zlepšování řešení vzhledem k požadavkům, jaké má řešení splňovat. Cílem je najít nejlepší řešení při co nejmenším počtu iteračních kroků. Viz též elitismus, evoluční algoritmy, genetické algoritmy.

1. schopnost organismů (ve větší míře živočichů než rostlin) senzory přijímat podněty z okolí (zvuk, světlo, teplo, vlhkost, gravitace atd.) a reagovat na ně pohybem organismu či některé jeho části, buď zrychlením (kineze) nebo usměrněním pohybu (taxe). Specifickým typem orientace je echolokace nebo vztah/směrování ke světovým stranám (dle NOVOTNÁ ed. 2001). Způsob orientace organismů do značné míry ovlivňuje proces jejich mentálního mapování. Srovnej navigace. Viz též prostorová lokalizace, prostorové učení, topografická paměť, vizuální percepce prostoru, zrakově-prostorová dovednost, zrakově-prostorová inteligence.; 2. nastavení polohy vůči význačným směrům, místům nebo objektům; 3. vymezení vlastní polohy v prostoru vůči význačným směrům, místům nebo objektům

zjednodušování („zpravoúhelňování“) vnímaného prostoru, kognitivní mapy jsou takto zjednodušovány a zkreslovány. Je typické pro určité kulturní prostředí – např. pro Evropu. Ortogonalizace může být významná pro orientaci individua v prostoru – někteří lidé mohou mít problémy s orientací ve volné krajině, zatímco ve městě s pravidelnými pravoúhlými strukturami se pohybují bez problémů. Může být považována za jeden z příkladů kognitivního imperativu.

psychologický koncept označující „všechny relativně stálé vlastnosti, dispozice a charakteristiky individua, které vytvářejí určitý stupeň konzistentnosti jejího chování“ (Feist). Viz též psychologický profil, psychometrie.