1. silnější varianta: přístup vycházející z představy, že zdrojem poznání je pouze (Descartes, Platón)/především (Kant) myšlení, usuzování, dedukce a ne smysly. Srovnej empirismus, fenomenalismus, pozitivizmus. 2. názor, že existují znalosti, které nepocházejí ze smyslové zkušenosti (DUNLOP 1993). Viz též intuice, mimosmyslové vnímání, smysl.

viz ohraničená racionalita

viz omezená racionalita

agent schopný se rozhodnout o následné akci co nejoptimálnějším způsobem. Je charakterizován autonomností (schopnost nezávisle pracovat), reaktivitou (schopnost průběžně reagovat na změny prostředí), intencionalitou (schopnost uvažovat o svých dlouhodobých cílech) a sociální inteligencí (schopnost komunikovat s ostatními agenty).

časová prodleva mezi vnějším podnětem (zvuk, světlo, bolest apod.) a behaviorální odpovědí (mrknutí oka, smrštění svalu). Reakční čas je závislý zejména na frekvenci, intenzitě a druhu vnějšího podnětu, tréninku, únavě, věku. Reakční čas za různých podmínek je významným zdrojem informací o kognitivních procesech. Relativně krátký reakční čas člověka na některé podněty je obtížnou zkouškou použitelnosti pro konekcionistické teorie a je vysvětlován především paralelním zpracováním informací. Viz též distributivní reprezentace, chronologický čas, hierarchie, konekcionismus, psychologický čas, vějířový efekt.

názor, že objekty reálného světa, jeho struktury a vlastnosti existují nezávisle na lidských znalostech a percepci. Teorie a pozorování mohou odrážet a popisovat vnější realitu, ale nevytvářejí ji. Některé formy realismu tvrdí, že existuje pouze jeden pravdivý popis světa, zatímco jiné tvrdí, že pravdivost nebo chybnost popisu světa závisí na teorii, v rámci níž jsou formulovány (DUNLOP 1993). Viz též hypotéza.

viz vědecký realismus

viz sociálně vytvářená realita

viz virtuální realita

příjem podnětu receptorem smyslového orgánu a jeho přeměna na vzruch, který je přenášen nervovým systémem k dalšímu zpracování. Viz též excitace, percepce, reakční čas, receptor, smysl, zpracování informací.

specializovaná nervová buňka, která je svou stavbou a složením přizpůsobena k příjmu určitého druhu energie v určitém jejím rozsahu a intenzitě. U vyšších živočichů včetně člověka jsou umístěny ve skupinách ve smyslových orgánech, nebo volně rozmístěny v kůži, šlachách, kloubech a svalech. Viz též excitace, inhibice, kódování, percepce, recepce, smysl.

1. obecně: zkoumání a vysvětlování komplexního jevu interakcí jednodušších jevů, na něž lze (podle předpokladu) složitější jev rozložit. Alternativně podle DUNLOP 1993: pokus redukovat teorie vyšší úrovně na teorie nižší úrovně – např. myšlení na tělesné funkce (fyzikalismus) a teoretické na pozorovatelné. 2. v psychologii: přístup k vysvětlení psychických jevů pomocí jevů biologických, chemických a fyzikálních, případně psychologie individuální – viz redukcionistická psychologie. Viz též dualismus, fenomenalismus, funkcionalismus, gestalt psychologie, holismus, materialismus, systém, synergie.

směr psychologie, založený na studiu jevů prostřednictvím studia jejich komponent – např. v sociální psychologii studium chování skupiny prostřednictvím chování jejích jednotlivých členů. Srovnej gestalt psychologie. Viz též atomistická psychologie, redukcionismus.

nadbytečnost, jedna z typických vlastností biologických kognitivních systémů, respektující zranitelnost a omezenou životnost jejich jednotlivých částí (např. jednotlivých neuronů a jejich synapsí) a vytvářející žádoucí plasticitu kognitivního systému. Využívá se i v lidmi vytvořených informačních systémech pro vyšší bezpečnost dat a zajištění spolehlivosti funkcí. Viz též lidský mozek.

automatická, vrozená (zejména – viz nepodmíněný reflex) nebo učením získaná (viz podmíněný reflex) reakce na vnější nebo vnitřní podnět, bez účasti vědomí. Reflex je významnou součástí reakce na podněty prostředí, zajišťující žádoucí chování a prosperitu (přežití) jedince a druhu. Viz též habituace, instinkt, podmiňování, podnětová generalizace, senzibilizace

viz nepodmíněný reflex

viz podmíněný reflex

schopnost nervové soustavy efektivně (díky automatizaci) odpovídat na vnější i vnitřní podněty. Viz též bezděčnost, dishabituace, habituace, instinkt, nepodmíněný reflex, podmíněný reflex, reakční čas, reflex.

viz rozpoznání

1. filosofický směr tvrdící, že pravda nemůže platit absolutně, nýbrž vždy pouze ve vztahu k člověku, jeho postojům a jeho dějinně-společenské situaci (encyklopedie Universum A-Z 2003). Argumentem pro relativismus může být vývoj vědeckých hypotéz a teorií – zatím se ukazuje, že teorie jsou v průběhu času vlivem nových poznatků relativizovány (je přesněji vymezována oblast jejich platnosti či předpoklady platnosti), či nahrazovány teoriemi obecnějšími, resp. teoriemi, založenými na nových předpokladech. Jako příklad lze uvést náhradu klasické fyziky moderní fyzikou. Naopak některé znalosti jsou zatím považovány za fundamentální. Zákon zachování energie je považován za základ moderní fyziky – ale není to tak jednoduché, v mnoha hypotézách se předpokládá možnost jeho porušení v rámci velmi malých vzdáleností a velmi malých časových jednotek v souvislosti s nulovými kmity vakua. Srovnej skepticismus, solipsismus. Viz též determinismus, fyzikalismus, instrumentalismus, materialismus, ontologická relativita, relativismus, vědecký realismus; 2. Může být použit v různých vědních oborech jako směr myšlení tvrdící, že všechna východiska jsou stejně správná – např. v etice (všechny etické zásady jsou stejně dobré).