aktuální číslo archiv o telegrafu hledání

Maják pro poválečné generace

V úterý 13. listopadu jsem měl možnost navštívit v rámci předmětu GSH přednášku zaměřenou na téma holocaustu.

Předem jsem byl také informován, že svojí přítomnost přislíbila i jistá pamětnice, která nám přiblíží dění v nacistických koncentračních táborech z první ruky.

Temné období a průběh II. světové války patří z mého pohledu mezi nejpozoruhodnější etapy novodobé historie. Konfrontaci s člověkem, který tuto dobu zažil, jsem se tedy vůbec nebránil. Naopak jsem tuto možnost nevšední náplně výuky přivítal. Bezprostředně před startem samotné přednášky jsem mohl pozorovat, že stejné pocity a zájem vzbudilo avizované téma i v dalších studentech.

Učebna se rázem zaplnila téměř stovkou posluchačů do posledního místa. Při pohledu na křeslo vedle katedry bylo znát, že je už vše připraveno. V onom křesle již seděla paní Marta Kottová. Jako další nevšední host se představil i pan Radek Hejret, který v následujících minutách působil jako moderátor diskuse. Jako zástupce Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém se pan Hejret chopil také úvodního historického vymezení souvislostí v dějinách židovského národa. Ve chvílích, které patřily teoretickému úvodníku, zůstávala ústřední postava v podobě paní Kottové mlčky. To se ovšem změnilo v momentě, kdy se výklad na pomyslné časové ose přiblížil hranici třicátých a čtyřicátých let minulého století.

Mezi hlavními rysy, které na mě z paní Kottové vyzařovaly, uvádím v první řadě vyrovnanost. Vyrovnanost s tím, že byla součástí doby, ve které se právo na život stalo pouhou relativní veličinou. Zároveň jsem si nemohl nevšimnout míry jejího vztahu k zodpovědnosti, kterou sama několikrát zdůrazňovala. V minulých dekádách měla zřejmě mnohokrát na výběr mezi tím, zda udělat za svojí minulostí tlustou čáru, nebo zda vystoupit z davu a sdílet své nezaměnitelné zkušenosti s mladší generací. Naštěstí statečně zvolila druhou možnost.

Dalším silným momentem pro mě bylo, když pamětnice líčila svoje poslední chvíle s matkou ve společnosti Dr. Mengeleho. Paralelně jsem si vzpomněl na to, když byl nedávno dlouhodobě hospitalizován můj otec. I když jsem po celou dobu věděl, že je pod dozorem těch nejlepších lékařů, byl jsem stále pod vlivem určité nejistoty. Ve srovnání s tím si tedy jen težko představuji jaké pocity asi měla paní Kottová ve chvíli, kdy si byla jistá, že její rodiče jsou v „péči“ těch nejzvrácenějších nacistických věznitelů, a že je vidí možná naposledy, což se nakonec bohužel potvrdilo.

Paní Kottová také v průběhu vyprávění mimo jiné podotkla, že by terezínské a osvětimské živoření zřejmě nepřežila nebýt tamní pevné pospolitosti. S tímto názorem nelze než souhlasit. Zároveň se nabízí srovnání s kontrastní náladou a soudržností společnosti v roce 2012. Táhnutí za jeden provaz je pro řadu mladých lidí neznámá disciplína a představa tolerance, či vzájemné pomoci se v mnoha situacích bohužel blíží utopii. Slyšet příběh, který potvrzuje tak důležitou úlohu spolupráce při záchraně životů, je tedy velmi důležité a neméně povzbudivé.

Závěrem nezbývá než zmínit, že paní Kottová má podle mě jednu význačnou výhodu – její povahu. Povahu, která jí dovolí v 83 letech znovu a znovu vzpomínat na nejbolestnější období svého dlouhého života a zároveň se při tom i smát. Takovou povahu, která ji opravňuje použít uprostřed vysokoškolské přednášky vulgární výraz, aniž by její projev jakkoliv pozbyl na důstojnosti. Díky její přítomnosti si dovoluji toto setkání pojmenovat jako unikátní. Jelikož z paní Kottové po celou dobu také vyzařovala velice specifická pozitivní energie, dovolím si jí označit za jakýsi maják. Maják, který vytrvale všem poválečným generacím brání v tom, aby narazily na útesy totality a nenávisti.

Ladislav Šimek
student 1. ročníku specializace Management cestovního ruchu