Telegraf
čtrnáctideník ze života Fakulty informatiky a managementu
Jasný a společný cíl
Odpovídá doc. RNDr. Jaroslava Mikulecká, CSc., děkanka v letech 1995 - 2002, nyní proděkanka FIM UHK pro legislativu, habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem
Bavilo Vás – být děkankou? A proč?
Zpočátku mi vadila rozdrobenost času, kterou sebou funkce přinášejí – byla jsem zvyklá jednu práci dodělat a až poté se pustit do práce jiné; multitasking mi není vlastní. Ale jinak mě práce spojená s děkanskou pozicí bavila – byla to jedinečné období také proto, že se fakulta teprve budovala a bylo možné ovlivnit mnohé věci – třeba jak budou vypadat studijní předpisy, jaká bude struktura fakulty, jak bude vypadat informační systém, jaký LMS budeme používat, navazovala se spolupráce s univerzitami doma i v zahraničí. Brána nápadům byla otevřená, nebrzdila nás byrokracie a od nápadu k realizaci vedla přímá cesta. Často na to období vzpomínám, když zdolávám nynější hory výkazů, monitorovacích zpráv a potvrzení všeho druhu. Bylo to obecně období nadšení a radosti z každého úspěšného krůčku. Třeba když se podařilo „vytěsnit“ Katedru fyziky Pedagogické fakulty z nynější budovy Filozofické fakulty, kterou jsme tehdy sdíleli a potřebovali jsme další prostory, nebo když se podařilo moderně zařídit zasedací místnost fakulty.
Co bylo pro Vaše období charakteristické z hlediska života - vývoje fakulty?
Období mého děkanského působení (1995 - 2002) žilo akreditacemi a mezinárodními projekty. Mezinárodní projekty nám pomohly získat jednak finanční prostředky – fakulta byla v té době ještě malá a tak každý finanční příspěvek mimo státní dotace byl více „vidět“. Na druhé straně nám projekty umožnily cestovat a získávat zkušenosti – všichni zahraniční partneři nás přijali velmi přátelsky a ochotně nám věnovali svůj čas. To pro nás v té době bylo mimořádně stimulující. Mezinárodní projekty z toho období také pomohly výraznou měrou připravit základ pro rozvinutí studentských výměnných pobytů.
Když se ohlédnete, co považujete v době Vašeho funkčního období za největší úspěch a co se nezdařilo dle Vašich představ?
Největším úspěchem byl tým pracovníků, který se postupně podařilo vybudovat. Vytvořila se výborná pracovní atmosféra, měli jsme jasný a hlavně společný cíl; pocit sounáležitosti byl posílen zejména v období určitého vnějšího ohrožení, kdy u každé akreditace hrozilo, že nebude úspěšná. Rozhodující pro další rozvoj fakulty byla akreditace doktorského studijního programu v roce 2000. V té době novela zákona o vysokých školách nově umožnila navrhnout společný studijní program – tak jsme spojili síly s Fakultou ekonomicko-správní Univerzity Pardubice a s Ekonomickou fakultou Technické univerzity v Liberci a zrodil se náš společný studijní program Systémové inženýrství a informatika. Toto považuji za mezník ve vývoji fakulty, neboť byl stimulací pro zvýšení vědeckého výkonu fakulty a otevřel dveře k možnosti ucházet se o habilitační řízení a poté také o řízení ke jmenování profesorem. Navíc se posílila tímto vzájemná spolupráce s oběma zmíněnými fakultami, která trvá a rozvíjí se dodnes.
Něco se samozřejmě také nepodařilo. Nepodařilo se například udržet Institut ekonomie a managerských studií v Moravské Třebové, který byl založen z iniciativy a finančního přispění města Moravská Třebová v roce 1994. V institutu byl realizován studijní program Ekonomika a management a při jeho založení byl o studium velký zájem. V roce 2000 byl změněn systém financování vysokých škol, který pro fakultu znamenal významný pokles státní dotace a zároveň začal klesat zájem o studium v Moravské Třebové. Pro dlouhých a těžkých diskusích – i se studenty, kteří „svůj“ institut bránili - bylo rozhodnuto, že detašované pracoviště bude uzavřeno. Z ekonomického hlediska to byl rozumný krok, z hlediska lidského to ale pro mě bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí.
Na co či koho si ráda vzpomenete?
Vzpomínám si ráda na celé téměř dvacetileté období – ale nejvíc na mě zapůsobila první návštěva na fakultě, když jsme se s manželem byli představit jako uchazeči o zaměstnání tehdejšímu děkanovi ing. Jiřímu Pavlíčkovi. Přijal nás srdečně a velmi neformálně. Hned z prvního rozhovoru nám bylo jasné, že život na fakultě bude dynamický; zejména nás překvapila otázka, kdo z nás má chuť dělat proděkana. Takže jsme odjížděli hned po prvním setkání s domácím úkolem – dohodnout se, kdo se bude ucházet o proděkanskou funkci a navrhne statut a kreditní systém studia (o kterém jsme slyšeli poprvé). Nakonec jsem to byla já.
V období, kdy se připravovalo přejmenování naší tehdy Fakulty řízení a informační technologie Vysoké školy pedagogické na dnešní název, mě zase pobavilo chování skupinky studentů, kteří chtěli mít na svých diplomech už nový název své alma mater. Odložili si státnice, počkali si - a dosáhli svého.
Jak vidíte budoucnost fakulty, co byste jí popřála do dalších let?
Fakulta – to jsou především akademičtí pracovníci a studenti. Příslibem do budoucna jsou absolventi doktorského studia, z nichž nejlepší na fakultě zůstávají - někteří jsou již docenty – v tom vidím záruku, že budoucnost fakulty bude v dobrých rukou. Fakultě přeji finanční zdraví, dobré vztahy mezi lidmi, a aby v ní byl vždy tvůrčí duch.