Telegraf
čtrnáctideník ze života Fakulty informatiky a managementu
číslo 3/2004, vyšlo 01.03.2004
Venezuela a Peru očima Jiřího Štyrského
V pátek 20. února 2004 se konala vernisáž výstavy fotografií zkušeného pedagoga Fakulty informatiky a managementu, zběhlého cestovatele a milovníka poznávání docenta Jiřího Štyrského.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Jak jste sám řekl, je tato výstava vlastně vaše premiéra. Jak se cítíte teď, po zahájení?
- Zase jsem o příjemný pocit bohatší. Jsem rád, že návštěvníci mohou sdílet se mnou obrazy, vůně, dojmy...
Co vás vedlo k uspořádání výstavy?
- Jisté odezvy na dříve uveřejněné fotografie v různých časopisech, reakce odborných geografů na jejich zeměpisnou vypovídací schopnost i touha podělit se o zážitky.
Proč zrovna Peru a Venezuela?
- Peru a Venezuela jsou země s krásnými lidmi, indiánskými úctyhodnými tradicemi. Machu Picchu v Peru je natolik tajemné a krásné, že se o tom dá těžko mluvit a monumentalita venezuelských pralesů a stolových hor je prostě úchvatná. Málokde je tolik koncentrovaného tajemna...
Cestoval jste tam sám s inviduálním programem, či se skupinou a průvodcem? Máte na cestách svého "věrného Pátka"?
- Mým "pátkem" je moje vlastní žena. Jinak vždy cestuji s lidmi přibližně stejné krevní skupiny. Je nás vždy něco mezi 9-15 a téměř všichni jsme trošičku dobrodruzi a maloučko riskéři.
Co by neměli návštěvníci výstavy přehlédnout?
- Myslím, že podstatnou odlišností od výstav podobného druhu jsou poměrně důkladné texty, které přibližují maximální množství geografických jevů, které jsou na fotografiích. Dále účastníci cesty se na fotografiích téměř nevyskytují.
Všímáte se při svých cestách spíše lidí a způsobu jejich života nebo scenérie kolem?
- Obojího. Lidé pokud možno nezasažení turistickým průmyslem jsou sví, jsou důstojní, jsou hrdí. Tu zkušenost mám s indiány, berberskými kočovníky i křováky v Jižní Africe. A krajina - přírodní - nezasažená lidmi. Je jí stále méně, ale pořád ještě je. A to je na mých cestách nejvíc fascinující.
Cestování je kromě poznávání jistě i dobrodružství. Cítil jste se někdy ohrožen?
- Dobrodružství to je. Často si člověk říká: vydržím to horko, to stoupání, ty moskyty? Nakonec vydrží - i když sáhnout si na dno sil je vlastně příjemný prožitek. Mírné nebezpečí nabízí mírný stres a ten je pro duševní svěžest i fyzické zdraví vlastně lék !!!
Občas si asi přivezete i zajímavý předmět z exotických dálek. Čeho si ceníte nejvíce?
- Náhodných hmotných památek. Z ďábelské soutěsky na řece Kwai mám kámen - buližník - strašně tvrdý. A v takových skalách zajatci primitivními nástroji hloubili zářez pro straterickou japonskou železnici v Thajsku. Při pohledu na něj si říkám, co je člověk schopen vydržet...
Napadlo vás někdy tam někde: Tak tady bych chtěl žít...?
- To je zajímavá otázka. Líbí se mi všude. Ale když z klesajícího letadla vidím krajinu Českomoravské vysočiny, tak se nějak intenzivně těším domů. Takže nechtěl.
Kam se chystáte příště?
Prozradíte svůj cestovatelský sen, který teprve čeká na uskutečnění?
- V nejbližším plánu je botanický ráj na ostrově Madeira a v roce 2005 bych rád, tentokrát bude dalším "pátkem" moje dvanáctiletá vnučka, viděl zvířata v Tanzánii i plantáže koření a arabskou architekturu na Zanzibaru. Ovšem mým snem je Tibet. Snad jednou...
Díváte se na svět očima zkušeného cestovatele...
- Co jsou oči zkušeného cestovatele? Mohou to být oči člověka, který všude byl, všechno zná? Nebo jsou to oči neustále udivené? V mém případě to druhé.
Kdy se můžeme těšit na další výstavu?
- Další výstava třicetidevíti fotografií z Jižní Afriky bude do půl roku na stejném místě.
Děkujeme za zajímavý rozhovor, přejeme vaší výstavě mnoho vnímavých návštěvníků a vám hodně radosti z dalšího cestování.