číslo 6/2004, vyšlo 16.04.2004
Okénko do historie ...
Vážení čtenáři Telegrafu,
redakce spolu s vedením fakulty usoudila, že by mohlo být prospěšné připomínat si občas historické události,
které ovlivnily naši minulost, ale které možná v paměti mnohých z nás nyní nezaslouženě figurují pouze jako polozapomenuté položky z látky nudného školního dějepisu. Proč?
Lze použít vyvanulého klišé, že právě v době vstupu naší země do EU je vhodné osvěžit si povědomí o své minulosti. Jeden rozhlasový pořad kdysi nesl název „Ohlédni se, abys věděl, kam jdeš!“ a jistě se mnou budete souhlasit, že toto motto by mělo aktuálně platit jak pro odborníka z oblasti humanitních věd, tak pro zaníceného informatika, který se na svém PC proklikává životem kupředu a vše starší 3 let možná považuje pod vlivem svého oboru za trapnou prehistorii, odsouzenou k zapomnění.
Chtěli bychom Vám umožnit pozastavit se na chvíli ve víru vývoje nových technologií a všech těch pro mě tak úžasně zázračných, stále menších a výkonnějších chytrých věciček, které už umějí téměř všechno samy, a odpočinout si a třeba se i zamyslet při četbě našeho Okénka do historie.
Nabízíme Vám proto seriál medailónků historických výročí, při jejichž čtení budete moci posoudit, co uměli naši předkové a co nyní přidáváme k národnímu dědictví my, na co zapomínáme, co nás - snad povýšeně - už nezajímá. Slibuji, že se nebude jednat ani o „hřbitovy králů“, ani o seznamy letopočtů, neboť chápu, že mnohým z Vás může při vyslovení slova dějiny naskočit husí kůže.
Všimli jste si ale někdy při svých cestách do zahraničí, kolik visí třeba v polských, francouzských a jiných městech státních vlajek, zatímco u nás se horko těžko tu a tam o státním svátku třepetá osamocený červeno modro bílý prapor? Nebude to jistě jen nacionalismem, ale i tím, že si některé národy své minulosti a státnosti váží. Poohlédněte se tedy s námi!
30. dubna Léta Páně 1344
Bulou Ex Supernae Providentia Maiestatis bylo založeno arcibiskupství v Praze
a biskupství v Litomyšli
660 let
Zdá se, jako bych si nudnější téma k zahájení našeho seriálu ani nemohl vybrat. Nabízet tak ateistickým Čechům výročí nějakého církevního úřadu! A přece je v tomto papežském aktu pro naše dějiny více důležitosti a významu, něž kolik například představovala pro nás tak oblíbená stavba Kamenného- Karlova - mostu nebo Karlštejna.
Často mluvíme o ohromném zakladatelském významu Karla IV., ale víme vlastně, co se za touto učebnicovou frází skrývá?
Dnes se odkaz Otce vlasti ve školním pojetí smrskává převážně na stavební počiny, a přitom zapomínáme na odkaz duchovní. Nějaký ten most přes Vltavu by jistě vznikl (máme v Čechách i starší – Písek a v Praze už jeden kamenný dříve stával), katedrálu by si postavili zbraslavští cisterciáci, ovšem bez osobnosti Karlova formátu by z hlediska církevního bylo Království české stále nesamostatným teritoriem. Tehdy tomu tak totiž ještě bylo, a to prosím v situaci, kdy Poláci a Maďaři měli svá arcibiskupství - tedy samostatné církevní provincie - již přes 300 let! (Roku 1000 v Hnězdně a 1001v Ostřihomi.)
Abychom trochu zmírnili pocit naší méněcennosti, dodejme, že oběma národům v tom pomohl svou mučednickou smrtí náš Východočech Vojtěch Slavníkovec, jehož ostatky dodaly oběma arcidiecézím potřebný duchovní respekt. (Nezapomeňte se proto na své cestě do Prahy při nájezdu na dálniční přivaděč u Poděbrad podívat vlevo na valy hradiště jeho rodu - Libici!)
Na druhou stranu to byli zase Češi, kteří tehdy Vojtěcha vyštvali (ta naše národní povaha...) a nemohli se proto příliš divit, že sousedé spolu s jeho svatými ostatky slízli i arcibiskupskou smetanu. A my stále nic! Ani diplomacie, ani loupeživé výpravy k sousedům a krádeže svatých těl, vydávané pěkně po česku za rekovské činy, nepomohly. Nebýt Karla...
A proč bylo arcibiskupství vlastně tak důležité?
Nezapomeňme, že církevní úkony provázely člověka, a platilo to vlastně v plné míře donedávna, doslova od kolébky do hrobu. Bez církevního obřadu se neobešel žádný významný den chuďase ani krále. Zde přicházíme k jádru věci - král má být teoreticky korunován toliko arcibiskupem, biskup nestačí.
Tak například slavní čeští přemyslovští panovníci 13. století, ekonomicky i politicky špičky střední Evropy, ovládající střídavě alpské země a jindy zase Polsko i Uhry a od roku 1300 disponující perfektním platidlem zvaným český groš, jehož mámivý cinkot s každým úderem razidla v kutnohorské mincovně jejich vliv násobil, byli stále podřízeni ve věcech církevních arcibiskupství v Mohuči. A arcibiskup je mocný pán, má přímou vazbu na papeže, rozhoduje o svých sufragánech (biskup pražský a olomoucký), a tak ovlivňuje politiku na mezinárodním poli i uvnitř českého státu.
Jenže my měli arcibiskupa v cizině - až u Rýna! Navíc, byl jedním z kurfiřtů, volitelů císaře, a tím se vlastně vyrovnal českému králi. S tím bylo třeba něco udělat.
Musel přijít až kralevic Karel, který díky svému skutečnému evropanství (omlouvám se za to zprofanované slovo) dokázal myšlenku pražského metropolity prosadit.
Uspěl díky svým mezinárodním kontaktům. Při výchově na pařížském dvoře se spřátelil s budoucím papežem Klimentem VI. Karel dokázal perfektně využít rozestavění figurek na šachovnici mezinárodní diplomacie, neboť mohučský arcibiskup byl pro svou podporu exkomunikované hlavě Říše, Ludvíku Bavorovi, ve velmi oslabeném postavení.
Za normální situace by jistě byl nasadil všechny páky, aby zabránil odtržení české provincie od svého území - a tím i tučných příjmů, nyní si ale pro onen politický škraloup rozhodně nemohl vyskakovat. Papež se zároveň intenzívně poohlížel po budoucím spojenci proti Ludvíkovi a koho vhodnějšího by mohl nalézt, než svého známého z pařížských let, vzdělaného a již osvědčivšího se Karla.
Proč mu nezamést cestičku k budoucí volbě na císaře zřízením samostatné české církevní provincie?
A stalo se. Byl to mimořádný triumf Lucemburků, který znamenal konečné dosažení úplné svébytnosti Českého království. Připomeňme ještě, že prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic, který patří coby panovníkův rádce neodmyslitelně do našeho povědomí o době Karlově.
A tušíte, že se založení arcibiskupství dotklo významně i východních Čech, ve kterých studujete?
Lesk nově zřízené arcidiecéze by nebyl tak blyštivý, kdyby se opírala pouze o jedno podřízené biskupství, a sice v Olomouci. Bylo třeba založit nové biskupství, ale jak zajistit jeho „hmotné zabezpečení“? Řečeno s historikem Zdeňkem Kalistou, padl Karlův zrak při hledání na veliký majetek Kláštera hory Olivetské řádu premonstrátů v od nás nedaleké Litomyšli.
Tamní mniši tak vlastně doplatili na svou vyspělou ekonomickou politiku a nashromážděné jmění, které se nyní hodilo pro zřízení nové diecéze. Klášter byl přeměněn v biskupství, které pro své bohatství lákalo mnoho duchovních z císařova okolí. Za husitství sice de facto biskupství litomyšlské zaniklo, ale v 17. století se biskupství vrací do východních Čech s osobou prvního jmenovaného hradeckého biskupa, kde trvá až dodnes.
Tímto obloukem se tedy dostáváme časově až do dnešních dnů a teritoriálně přes malou Libici a slavné Hnězdno, Ostřihom, Paříž, Avignon a Prahu opět k nám, domů, na východ Čech.
Vidíme, že státnické dílo Karlovo nespočívalo jen v kladení základních kamenů a že by neměl být připomínán pouze pikantními historkami z manželského života s jeho čtyřmi ženami. S osobou Karla IV. se Čechám dostalo panovníka evropského rozhledu s mimořádnými osobními kontakty do celého křesťanského světa, který české zemi zanechal trvalý odkaz; chtěl-li bych parodovat jazyk dnešních politiků, řekl bych přímo: eurodílo. Věřím, že zvolený příklad byl dostatečně konkrétní.
To vše se mu zdařilo v době, kdy byl odkázán toliko na sedlo koně nebo nepohodlný vůz, kdy neexistovaly žádné v moderním slova smyslu rychlé komunikační prostředky. Vzpomeneme-li si na nedávné politické taškařice kolem našeho eurokomisaře, musí nás až zamrazit, čím se občas světu na mezinárodní scéně prezentujeme nyní. O to více vynikne osobnost Karlova.
Ondřej Tikovský
Ústav historických věd PdF