aktuální číslo archiv o telegrafu hledání

Cesta do jihovýchodní Asie I

Thajsko, Kambodža a Laos
(15. 12. 2003 – 22. 1. 2004)
Cestovatelky - Slávka a Martina Černých

Text – Slávka Černá
Fotodokumentace – Martina a Slávka Černých

„Co je to za nesmysl, aby ženské (samotné) jely do Thajska!“ „Tam přeci jezdí chlapi“

Takto zaznělo upřímné nechápající zděšení prodavačů videokamer a podobných hraček, když nám s manželem prodávali digitální kameru asi týden před odletem. Martina, druhá cestovatelka, se vyzbrojila novým digitálním foťákem. Před cestou jsme se musely vybavit, jak se zpívá v jedné moudré písni, drahými foťáky a kamerou (tranzistoráky ne, i když myšlenka na walkmana, diskmana či jiného mana též padla). Návody jsme studovaly až v letadle.

15. 12. 2003
Odlet za thajským sluncem

Ještě že jsme letěly s Aerosvitem, druhé dvě kamarádky, které cestovaly ve stejnou dobu jako my, si vybraly více nóbl Izraelce. To nebyla šťastná volba, trápili je pohovory separé i vespolek, rozebrali jim baťůžky do posledního šroubku na letišti u nás i v Tel Avivu. Na následnou prohlídku města neměly ani chuť, ni energii a čas v podstatě taky ne.

My si nastoupily ráno v 9.40 k Ukrajincům v Praze Ruzyni. Do Kyjeva jsme přiletěly po dvou hodinách, k tomu navíc s hodinovým časovým posunem ve 12.45. Byla třeskutá zima. Po letištní hale běhala spousta krásných blonďatých a nesmírně důležitých operátorek s vysílačkami. Věděly houbičky, tvářily se zarputile a partyzánsky na dotazy mlčely.

Spoj na Bangkok měl navazovat za hodinku a kousek, měly jsem ale zhruba dvě hoďky zpoždění. Z tranzitního prostoru jsme se nemohly hnout, co se děje jsme nezjistily, přestože jsme kladly s několika dalšími cestujícími otázky přímé i nepřímé v několika jazycích. Dočkaly jsme se, a to bylo hlavní, aspoň jsme měly čas studovat mnohostranné příručky a naši Bibli „Lonely Planet“.

Byl před námi téměř desetihodinový let. V Bangkoku jsme přistáli před sedmou ráno, právě vycházelo thajské slunce. Příjemný optimistický začátek putování: teplo a slunce. Čas se nám posunul o pět hodin kupředu.

Letiště není ničím vyjímečné, dobře se na něm dá orientovat, názvy jsou v latince. (V Kuala Lumpur je letiště kosmičtější). Imigrační úředníci byli snesitelní, batohy dorazily v pořádku.

Až na to věčné vyplňování formulářů. Pozor, „příjezdový a odjezdový“ formulář, je nesmírně důležitý, tak jako všechny formuláře, které budete po cestě nuceni vyplňovat. Administrativa živí snad 90% obyvatelstva, každý úředník bere své zaměstnání nadmíru vážně. Buďte trpěliví, nic jiného vám stejně nezbude.

Při vyplňování vás možná, tak jako nás, zmate směr a začnete nejdřív vyplňovat odjezdovou část formuláře, protože je nalevo :-), třeba se ji pokusíte odevzdat. Úředníci vás ohlídají, ale budete vše muset psát znovu. Též se vám možná zatmí, až uvidíte, jak krutě zacházejí úředníci s vaším pasem, mnohokrát do něj nemilosrdně sešívačkou připevní různé úřední papíry.

16. 12. Přílet
První ztracení, první utracený dolar, první noc v Bangkoku

Ihned po příletu jsme se chtěly vrhnout do víru pravého nefalšovaného a nezjednodušeného života nezávislých cestovatelů – v překladu, do centra přeci nepojedeme „shuttle busem“ A2, kterým jezdí všichni běžní turisté (cca100Bt). Pojedeme s domorodci „public transportem“.

Před letištěm Vás budou nahánět naháněči do taxíků i letištní servis vás bude směrovat na autobusy pro turisty. Z Lonely Planet budete mít nastudovány varianty přepravy zdecimovaného těla a přetěžkých baťůžků do centra za ubytováním.

Můžete jet vlakem, který staví nedaleko letiště – jen přejít dvě několika proudovky, je to prý blízko a lístek stojí jen pár bátů. Pravda později jsme vlakem jely kolem letiště několikrát, přísahám bohu, nezorientovala bych se. Možnost shuttle busu jsem zmínila – doporučuji, pakliže si nechcete hrát na hrdiny, či nejste při síle. My jsme při síle byly a k tomu to nadšení, samozřejmě, že jsme se vydaly na autobus místních.

Směr centrum zcela jistý nebyl - detail, přešly jsme nadchod a ihned jelo nastudované číslo, neváhaly jsme a naskočily do nacpaného autobusu – samí místňáci.

Záchytným bodem měl být velký hotel Asie, kde jsme měly přestoupit na autobus do Banglamphu, světoznámé čtvrti s ještě známější ulicí Khaosan Road. Po pěti minutách tu byl obrovský, škaredý hotel Asie. Že by tak záhy? Snaha domluvit se byla veliká a upřímná na všech stranách, jenže já malajsky neumím a Máca taky ne, a jinou řečí se nehovořilo! Mapa? Kdepak ani s tou mimo turistické cesty těžko pořídíte – nápisy v latince jsou pro místní stejně srozumitelné jako pro nás jejich nádherné dekorativní krucánky.

Průvodčí po nás nechtěl peníze, byly jsme zjevně skutečnou atrakcí, dvě obryně s obrbatohy. Bylo mi blbo neplatit, vytáhla jsem z kapsy první dolar, rozjasněná kukadla malinkého průvodčího za to stála. Nechtěl abychom vystupovaly, snad asi nakonec pochopil slovo „center“ vyslovené s několika akcenty s různou naléhavostí v hlase. Ale hotel Asie tu najednou byl, čas vystupovat.

Nebudu se rozepisovat, jak jsme hotel obešly ze všech stran, jak jsme natáčely mapu ze všech stran, kolik uliček jsme prošly, jak domečky byly menší a menší, ale stále jsme podle mapy šly a držely směr!!!

Asiaté se nediví, to k nim nepatří, přesto jsme skrytou jiskřičku údivu sem tam zahlédly.

Kde jsou věže čedi? To byla zase naše otázka. Okolí spíše odpovídalo předměstí. Po hodině jsem se odhodlala zjistit na čem jsme, upřímně řečeno batohy se začaly pozvolna těžknout v žáru stoupajícího, velebeného, thajského slunce. Žádný obchod, žádné informace, najednou nikde nikdo, občas auto projelo kolem. Jeden dotázaný, druhý, třetí – nikdo anglicky nemluví.

Naštěstí ten třetí nás dovedl k domku, kde se nás ujal vlídný člověk. Byl to bývalý pan učitel, nádherně hovořil cizí řečí, věděl kde je naše zem, že jsme se Slováky rozdělili…. A taky nám nádherně vysvětlil, že ten oprýskaný, betonový hotel Asie, u kterého jsme vystoupily, patří k letišti, že jsme v naprostých prčicích, přesně na opačné straně od letiště.

Na mapu připsal své telefonní číslo pro případ nouze a číslo autobusu, který jede do Banglamphu přímo až na Ratchadamnoen ulici, odkud je to 3 minuty na Khaosan. Nechal zavolat pick-up, který nás za 5Bt zavezl zpět na hlavní silnici. Drobné jsme neměly, nevadí, v trafice (ta trafika tam vážně nebyla, když jsme se motaly okolím) u hlavní cesty nám rozmění, informoval nás starý pan učitel, řidič počká, žádný problém.

Usmáli jsme se všichni a uklonili. My s Mácou se vyškrábaly na pick up. Autobus jel za pár minut.

Do Banglamphu trvala cesta přes hodinu. Nevím přesně, snad to byly skoro dvě hoďky, chvíli jsme dávaly do kupy lehce pomačkaná ega, únavu jsem přesunuly na později, byl nejvyšší čas začít se kochat krásami hlavního města.

Bylo na co koukat, nepředstavitelný cvrkot, nekonečné proudy aut, hluk dopravy všemu dominoval. Konečně jsme jely kolem „opravdového“ hotelu Asie, pak odbočily doprava do staré části Bangkoku. Kruhový objezd v centru s Památníkem Demokracie je jeden z mála výrazných orientačních bodů v Bangkoku. (Pozn.: Později, kolikrát jsme se zaradovaly, když jsme jej uviděly, protože jsem věděly, že jsme téměř „doma“ na Khaosanu! Většinou jsme se vracely z cest unavené jak berušky sedmitečné. Pohled na ošklivý, komunisticky vyhlížející památník nám dodal potřebnou sílu dojít až do našeho hostelu).

Na první zastávce za památníkem jsme vystoupily, ulice Khaosan Rd nám připadala úplně obyčejná, co na ní cestovatelé vidí jsem si říkaly?

Sehnat ubytování bylo neuvěřitelně snadné. Máca vyhlídla báječný hostel „Live Good“ a už se z něj nehla. Za 200Bt (dohromady) jsme měly malý čistý pokojík, sprcha na patře. Dobíjení jakýchkoliv baterií 15Bt/h. Jídlo a pití v přízemí, venku veranda, počítače s připojením na net – malá chybička, nešly, ploužily se tempem hlemýždím jako manažeři hostýlku - no jedním slovem idyla.

Přímo na Khaosanu je několik hostelů, ale nejsou nic moc, doporučujeme projít tři a více v okolí. Zujte si botky, zeptejte mají-li pokoj a za kolik, běžte se mrknout, pozor na to, kam vedou okna, u ubytování jsme nesmlouvaly. Třeba se smlouvá, ale nezkoušely jsme.

V jednu odpoledne jsme byly ubytované a zcivilizované – co si přát více. Ihned jsme vyrazily do terénu za prvním chrámem. Navštívily jsme nedaleký chrámový komplex na rohu ulic Tanao a Phra Sumen. Wat Bowon Niwet se pyšní zlatě zářícím Budhou, malebně střiženými keři a pohádkově vyhlížejícími sochami.

Bylo zapotřebí zařídit si víza do Kambodže, Vietnamu a Laosu. Vybraly jsme si Charlieho na Tanao Rd.– respective „Charlie Connection Travel and Tour“. Byla to šťastná volba, na lepší cestovní agenturu jsme později nenarazily. Pan Ravinan alias Charlie, decentní třicátník až čtyřicátník byl profík, věcný, praktický, nenabízel nesmylné cesty či ubytování.

Náš problém byl, že bylo před Vánoci, kdy beztak pomalé pracovní tempo se zcela zastavuje, přestože jak Vánoce, tak i náš Nový rok jsou pro ně cizí.

Na vízum do Vietnamu se čeká minimálně čtyři dny a je drahé 1800Bt. Laos a Kambodža je za poloviční cenu i čas. Zaplatily jsme každá 3700 Bt s tím, že si 23. prosince víza vyzvedneme.

Naivně jsme si myslely, že zvládnem všechny země. Já jsem si obzvlášť malovala návštěvu středního Vietnamu proslavenou Chamskou kulturou. Nemohla jsem odjet z jihovýchodní Asie, aniž bych viděla hromující chamské věže, ruiny v My Son a muzeum v Danangu. Vše bylo jinak.

Než budou vyřízena víza, do 23. prosince jsme měly spoustu času. Naplánovaly jsme si výlet do provincie Kanchanaburi a do Ajutháji. V agentuře jsme si ještě zarezervovaly jízdenku na vlak do Aranyapratchet na kambodžske hranice na 24. prosince v šest ráno.

Ceny vlaků jsou neuvěřitelně nízké. Za 48Bt se dostanete za pět a půl hodiny jízdy napříč východním Thajskem, zažijete malá i větší dobrodružství s místními pasažéry cestujícími s dětmi, ale o tom až později.

Spokojené s vývojem událostí jsme se vydaly na Khaosan přesvědčit se, zda-li skutečně nabízí opěvované zajímavosti od nesmyslných cingrlátek po vystavení identifikačních karet FBI a potápěčských certifikátů.

Máca si pořídila první sárong. Připadalo mi poněkud nesmyslné kupovat zbytečný hadřík hned na začátku cesty. Několikrát jsem musela dát Máce za pravdu, že sárong není pouhý rozmar, ale praktická a mnohdy slušivá věcička v asijských podmínkách. Já jsem zdědila tmavě modrý, Máca si pořídila zářivě modrý, na který původně neměla odvahu. Kdykoliv jsme se ubytovaly na novém místě, položila jsem sárong na postel a už bydlela.

Kamarádky měly přijet o pět hodin po nás. Daly jsme si sraz u Památníku Demokracie. Kupodivu jsme se sešly a předaly si základní informace. Druhá dvojice též potřebovala víza, ale jen do Kambodži, jejich harmonogram se lišil od našeho. Byly tu jen na tři týdny, my jsme měly před sebou více jak pět týdnů.

Na detailní sdílení zážitků zatím nebyl čas, ten přišel až večer u kávy. Den jsme zakončily příjemnou procházkou nočním Bangkokem k hradbám královského paláce.

Finance:
víza - 3 700
autobus z letiště - 20Bt
jídlo – rýže s kuřecím a pórkem 40Bt (Martina), nudle s vepřovým a pórkem 35Bt (já), kokosový shake 20Bt, stejně káva, čaj či čokoláda
sárong – 200Bt

17. 12. 2003
Středa, báječný den v Bangkoku

Bangkok, z našeho evropského pohledu, je to velmi mladé město. Vzniklo po pádu a naprostém zničení Ajutháji před dvěma sty lety.

Do dopoledního programu jsem protlačila vzdělání – přednášku.

Ve středu a ve čtvrtek probíhají od 10 hodin v Národním muzeu pravidelné přednášky o budhismu, hinduismu, thajské historii a kultuře vedené dobrovolníky. Doporučuji, je to fajn vstup do nového světa. Můžete se na cokoli zeptat, ne, že by vám na vše odpověděli, ale určitě se o to pokusí.

Poznámky z přednášky v Národním Muzeu (vedle Královského paláce v komplexu chrámů místokrále):
Animismus – víra v existenci a moc duchů.
Zvýšený práh ve výšce asi 40cm
Duchové prý létají si 40 cm nad zemí, proto je práh tak vysoko, by se nedostali dovnitř.

Chrámy jsou přezdobeny – přeflitrováno: barevná keramika, sklíčka, zrcadélka, zlato, zářivé barvy. Veledůležitou roli hrají sklíčka – zrcadélka. Ochraňují proti duchům, kteří letí vzhůru podél zdi, tu se uvidí v zrcadle, samozřejmě že se příšerně vyděsí, následně uletí.

Před chrámem místokrále jsou dva bílé kvádry: ten vyšší sloužil na vylézání a slézání ze slona, ten menší z koně. Přede dveřmi hlídají úchvatní strážci s ptačími dravými hlavami a velkými zobáky, které jim pomáhaly trhat lidské masíčko. Opírají se o obrovské meče a vypadají jako rytíři.

Uvnitř chrámu místokrále jsou fresky s výjevy ze života Budhy: oznámení svatby, manželský život, odchod ze světského života, odříkání, meditace, osvícení… Bohužel fresky blednou, ztrácejí se před očima a mnohdy poněkud neumě jsou obnovovány - „vyspravovány“. Naši restaurátoři by určitě trpěli.

Do všech chrámů se vstupuje bosky, Srí správném posedu by neměla být kolena blíže Budhovi než zbytek těla. Na nic a nikoho se neukazuje. Na patách je též cosi nečistého, proto se „nevystavují“ na odiv. Například po areálu Královského paláce nelze chodit v žabkách či sandálech bez řemínku kolem paty.

V prostorách paláce jsou bohaté sbírky: keramika čínská a thajská, látky a kostýmy, loutky malé i velké, masky, množství soch…

Rozdíly mezi starším Sukhotajským (říše Sukhotaj byla zničena asi v 16. století, po ní povstala Ajuthaja) a mladším Ajuthajským Budhou. Sukhotajský má více přivřená víčka lotosu, delší špičatý nos (ptačí), jemný úsměv a dlouhé uši (to má i ajuthajský). Další zřejmý rozdíl je Budhův sestřih – Sukhotajský má vlasy na čele do špičky, kdežto Ajuthajský do oblouku.

Z Paláce místokrále jsme odešly po půl druhé „domů na oběd“ – klasické lehké jídlo: nudle rýže, vepřové a kuřecí.

Odpoledne si Maca musela jít na chvíli lehnout. Po lariamu jí bylo permanentně více či méně špatně. Tentokrát jí bylo více. Já jsem zatím objednala a zaplatila cestu minibusem do Kanchanaburi a napsala pár poznámek. Stav pacienta se zlepšil, a tak jsme šly potvrdit k Charliemu jízdenku na hranice. I s manipulačním poplatkem jsme zaplatily dohromady 120Bt.

Pozdní odpoledne jsme zasvětily řece Chao Phraye a čínské čtvrti. Přístup k molu jsme Tha Phra Atit jsme chvíli hledaly. Kličkovaly jsme uzounkými uličkami mezi domky slumovitého charakteru s malebnými domečky pro duchy. O půl šesté, nerozumně večer, když se stmívalo, jsme naskočily na loď a jely až k mostu Taksi.

Zpátky jsme chtěly jet jen několik zastávek a dojít pěšky. Jenže jsme vlezly na trajekt, který nás převezl od Taksinu na druhou stranu řeky. Trnuly jsme, jak se jen dostaneme zpátky, jestliže se loď nevrátí. Vrátila se, ale bylo 18.50 a rychlé lodě končí v 19 hodin.

Dojely jsme k mostu Memorial a odtud se odvážně vydaly čínskou čtvrtí. Dostaly jsme se do úplně jiného koutu světa, procházely jsme obrovským občas zamřížovaným labyrintem skladišť a slepých uliček. Pak se tu náhle objevily postavy s pomalovanými tvářemi. Masky vypadaly strašidelně brrr, noc byla temná. Do teď mě mrzí, že jsem se nezeptala, co slaví. Mácu to do teď nemrzí :-)

Domů jsme doťapkaly po osmé, pořádně se najedly a pustily se do studování kanchanaburské provincie. Druhý pár celý den poznával Bangkok z perspektivy tuk-tuku. U poslední kávičky jsme si sdělily dojmy, pak se naše cesty rozešly. My ráno vyrážely na západ a ony za dva dny do Kambodže.

Finance:
Vstupné Národní muzeum – 40 Bt
Jídlo: rýže s porkem
Minibus do Kanchanaburi 120
Vlak na hranice 60

pokračování příště