aktuální číslo archiv o telegrafu hledání

Cesta do jihovýchodní Asie II

Thajsko, Kambodža a Laos
(15. 12. 2003 – 22. 1. 2004)
Cestovatelky - Slávka a Martina Černých

Text – Slávka Černá
Fotodokumentace – Martina a Slávka Černých

Čtvrtek 18.12.
Na Knachanaburi!!! Třídenní výjezd do nedávné válečné historie
Splněný sen: Most přes řeku Khwae

Původně jsme měly s Mácou vyrazit na západ od Bangkoku do Kanchanaburi v sedm ráno, pak v 10, po trojitém urgování si nás nakonec před hostelem vyzvedla paní na skútru s tříletou holčičkou až těsně před jedenáctou.

Asie nikam nespěchá. Paní s mládětem nám poskytla doprovod „až“ na Khaosan Road, což bylo sotva 150 metrů, zde jsme si dvacet minut počkaly na minibus. Přisedly jsme k Novozélanďanům na svatební cestě. Řidič dvakrát objel centrum, co kdyby se ještě někdo chtěl přidat do Kanchanaburi – nechtěl. Povídání bylo příjemné, zajímavé a k tomu tématické - nevěstin dědeček byl v zajateckém táboře.

V jednu odpoledne jsme se nechaly vyložit na nádraží. Ihned se nám zalíbil noblesní Apple House ve stínu obrovitého stromu. Nízký areál bungalovů s rákosovými střechami, s propracovanou zahradní architekturou, včetně zurčící fontány, sypanými cestičkami, usmívajícím se hlídačem v bezvadně padnoucí uniformě u brány… Na dveřích nálepky všech možných kreditek, jakoby decentně upozorňovaly: „ Máte na to ???“ Ani jsme tam nevkročily, krom toho vypečená příručka Lonely Planet doporučovala Plovoucí ubytování, tzv. „raft housy“. Jedná se přeci o „raft housy“ na řece Khwae – to má kredit!!!

Dolů podél řeky Khwae jsme procházely místy s uměleckými sochami ryb a dekorativními sloupy osvětlení též s rybami držícími v tlamě žárovku.


Estét by zabrečel, bylo to tak příšerné, až se nám nakonec kanchanaburské pojetí krásy líbilo. Některé části pobřeží byly naproti tomu značně zanedbané.

Zastavily jsme po necelých třech kilometrech u válečného muzea „The Jeath War Museum“. JEATH = Japan, England, America, Australia, Thailand and Holland.


Válečné muzeum je umístěno v replice chatrče zajateckého tábora. Jsou v něm vystaveny autentické výstřižky z novin, umně a méně umně zachycené výjevy lidského strádání a utrpení, fotky, dopisy… Místo je to skromné a zoufale působivé. Byl by hřích nezastavit se a nevstoupit. (Otevřeno 830-18, vstupné 60Bt)

Ubytování v rafthousech je pro wellmi nadšeného cestovatele; je buď plesnivé či na něm řve diskotéka, popřípadě obojí. Ceny jsou vyšší, než je tomu v ubytování stylu Apple House, kolem 500Bt. Vrátily jsme se na výchozí bod a ubytovaly za 250Bt v kultivovaném Applu.


Pokoj v bungalovu byl čistý a velký, se sprchou, letištěm, sítí a bambusovým posezením na zápraží. V areálu byla též vynikající restaurace, nacpaly jsme se k prasknutí a vyrazily podél obchůdků na „MOST přes řeku Khwae“ – tedy na opačnou stranu než bylo museum JEATH. Tuk tuk jsme odmítly, bude se hodit až následující den.

Oblast kolem mostu je jednoznačně čínská. Na most jsme se bohužel dostaly až se setměním. Přesto to pro mě byla nádhera, paráda, bomba – splněný sen.


Martina mé nadšení chápala (jen do určité meze), přesto mi chtěla udělat radost a odvážně vyrazila na druhou stranu řeky jako první – most jsme si přešly tam a zpět. Myslíte si - nesmysl? Zajisté, ale báječný! Chudák Máca mi až později řekla, že se jí motala hlava – pozor Lariam dělá nemilé divy!!! Aby byl závěr výpravy na most dokonalý a náležitě efektní, poseděly jsme s melounovým a ananasovým shakem a ovocným talířem na luxusní, plovoucí, jak jinak než čínské, restauraci na řece Khwae s výhledem na osvícený MOST. (Stejně báječně mi bylo na hoře Uluru – sny se občas vyplní).

Doma v Applu jsme byly po osmé, daly spršku, napsaly pár poznámek a studovaly zítřejší cestu na „Hellfire Pass“. Při sestavování plánu se objevily komplikace, časová tíseň, Máca zdecimovaná Lariamem nechtěla následující den riskovat nocování venku. Vlak z Kanchanaburi na konečnou do Nam Toku jezdí v 10.50. Cesta po Železnici smrti po „Death Railway“ trvá necelé dvě hodiny. Já jsem chtěla na trek, v okolí je kromě HellPassu několik parků s vodopády. Též jsem měla spadeno na historický park „Muang Sing“ s 800 let starými ruinami. Muang Sing byl kdysi nejzápadnější výspou Angkorsko-khmérského impéria. Šla jsem spát s obligátním „ono to nějak dopadne, nikdy se nestalo, že by to nějak nedopadlo.“

Finance:
mirinda – 15, voda 10, vstup JEATH 30, snídaně 60, oběd 75, večerní koktejly 65, triko s Mostem 150

Pátek 19.12.
Železnice smrti a tranďák

Budíček nastaven na 730. Nemohly jsme dospat, nezvyklé na podobný luxus. Začaly jsme den lahodnou snídaní v Applu: čaj, mléko, Marťa si dala nadýchanou palačinku s banánem, já klasické toasty s marmeládou.

Do odjezdu vlaku do Nam Toku zbývaly více jak dvě hodiny. Marně jsme vyhlížely tuktukáře, konečně jsme jej potřebovaly, by nás odvezl k 12km vzdálené Plovoucí jeptindě. To byl pro změnu sen Marti – vidět věhlasnou „Plovoucí jeptišku“. vypadalo to tak, že si bude jeptiška vesele plout dál, ale bez nás. Ani jeden byť malinký tuktukář se neobjevil.

Tím pádem jsme přišly (tedy já) i o vzdálenější spojenecký hřbitov – Chung Kai, který je na stejné trase, na druhé straně řeky. Vrátily jsme se do centra a pustily se do hledání spojeneckého hřbitova v centru Kanchanaburi.


Nejdříve jsme našly rozsáhlý čínský hřbitov s podivnými náhrobky, vyhlížejícími jako miniaturní hrady. Hřbitov byl dlouhou dobu zanedbáván, nyní ale na něm prováděli velkorysou oživovací kúru – to zní dobře. Vedle čínského hřbitova se rozkládá spojenecký hřbitov.

Čas ale pokročil, bylo zapotřebí vydat se na nádraží, naštěstí je blízko, hned přes cestu. V jedenáct jsme se kodrcaly zvlněnou krajinou s rýžovými poli směr Nam Tok. Trať vysekaná z jedné či obou stran ve skále vede podél řeky – je to zážitek.

Další zážitek je spojen s domorodým tranďákem. Vlak byl narvaný k prasknutí, všichni se mile usmívali a povídali, vykláněli z oken a pozorovali nebezpečně nahnuté pilíře železnice. Vtom do vlaku nastoupilo dlouhonohé stvoření v červených lodičkách na vysokých podpatcích v minisukni s červeným kloboukem a obrovskými koly v uších. Říkám si: „Páni, jakpak se sem děvče zatoulalo, copak tady mohou být nějaké kšefty?“ Až když jsem bytost svéráznou a nesmírně komunikativní uslyšela, došlo mi, že to není treperenda ze čtvrti lásky. Mladík si povídal se svým okolím, byl milý a chtěl si povídat a fotit se i s rozpačitou Mácou. To už tu ale byla konečná, škoda.

Nam Tok – konec železnice, konec světa, několik „slumů“, rójení lidiček, taxiků a autobusů, prach, žádné směrovky, natož v latince, není jak se zorientovat. Motaly jsme se chvíli jak křeček na kolotoči. Naháněči jsou skoupí na informace, chtějí zaplnit své taxíky. Devil Fire Pass je vzdálený 20 kilometrů. Nemáme rády, když nás někdo diriguje a nutí sednout si tady a čekat támhle a koupit si pití…

Vzaly jsme si taxíka a zaplatily 400Bt a sólo si to frčely na HellFire Pass. Pan řidič nás vysadil před Muzeem s tím, že na nás počká. Dobrák čekal asi 2 hodiny. Expozice v muzeu jsou moderně pojaté, působivé a přitom vkusné. Je znát australský rukopis. Za muzeem je sedmikilometrový trek, ten jsme bohužel, k smutku mému velikému, nestihly celý absolvovat. Došly jsme k HellFire Passu, kde jsou v upomínku hrůzné historie ponechány kolejnice, množství australských vlajek připomíná osudy australských zajatců. Železnice původně natažená až do Barmy, byla zničena a později rozebrána až do Nam Toku.

Nam Tok je nevelká, zato dost příšerná díra a do Kanchanaburi daleko. Vlak jezdí jen dvakrát denně. Taxikář nás nechtěl nechat samotné na silnici, ubytování prý zde nemáme šanci sehnat. Druhý domorodec plynnou angličtinou vychvaloval Park Erawan s věhlasnými vodopády a pohodlným ubytováním. Jenže, Erawan je vzdálený téměř 60 kilometrů a mimochodem v tuto roční dobu jsou vodopády téměř vyschlé. Náš taxikář nás chtěl za každou cenu ubytovat, bylo po čtvrté a stmívá se brzy a rychle. Budiž, dovezl nás k jednomu z řetězce „River Housů“. Ani jsme z korby neslezly a modlily se, by nás odvezl zpátky do Nam Toku. Hotel a asi další dva domy byly o samotě necelých deset kilometrů od hlavní silnice – to nebylo dobré strategické místo.

Pozn: Odjezdy vlaků z Nam Toku
Nam Tok 1300 – Kanchanaburi 1500 – Bangkok 1720
Nam Tok 1515 – Kanchanaburi – 1750

Lonely Planet doporučovala hotel „Cola“. Nevím, kdy byl někdo z reportérů naposledy v Nam Toku. Hotel Cola byl opuštěný, a to dlouho. Čas se zde zastavil, poslední bezdomovec by místo nepřijal, pusto, prázdno, jen špína a plíseň. Jedinou známkou dávné lidské přítomnosti byla ušmudlaná matrace na recepci.

Vydaly jsme se zkusit štěstí na stopu. Štěstí kroužilo kolem, za patnáct minut jel autobus rozvážející místní do svých domovů. Řidič byl milý a usměvavý, počkal, než s batohy doběhneme. Jak je v každém autobuse zvykem, paní průvodčí rozmisťuje pasažéry, kam si mají sednout. Každá jsme zaplatila pár bátů, slovy 26 Bt.

Autobus stavěl u každého bambusu, my jsme s blaženým výrazem pozorovaly švitořící a usmívající se lidičky. Poprvé jsme si všimly charakteristického atributu, každý cestující měl jeden, dva i tři malé, igelitové sáčky s jídlem. V igelitech bylo maso, zeleninové saláty, samozřejmě rýže a spousta více či méně mastné zálivky. Nikomu se nic nevylilo - fascinující.

Slunce zapadalo a my se vracely malebnou zelenou krajinou do známého Kanchanaburi. Nechaly jsme se vyložit u vlakového nádraží.

V Apple Housu měli plno, což nám sice bylo líto, ale na štěstí jsme nežehraly, vyčerpaly jsme si jej v Nam Toku. Hned první hostel „Chita Nun“ ve směru na MOST od Apple Housu byl ještě krásnější, luxusnější, též se zurčící fotnánou a hlavně stejně milým personálem jako v Applu. Dostaly jsme velký čistý pokoj s velkou koupelnou, šamponem, mýdlem, ručníky…. převelice jsme se rozmazlily, několikrát jsme si později vzpomněly na zlaté Kanchanaburské časy. Na ananas, vepřové, kešu, výhonky kukuřice, rýži a zelený čaj jsme si zašly do Applu.

Na Internetu jsme strávily dvě hoďky, Máca potřebovala stáhnout fotky, já jsem informovala přátele o událostech a pak se šla raději cournout k řece a mostu, páč Mácin zápas s fotkama byl značný. Po cestě zpátky jsem si ji kolem půlnoci vyzvedla a šly jsme spát.

Finance:
Vlak - Kanchanaburi - NamTok 2 x 17Bt, bus NamTok – Kanchanaburi 2 x 26Bt pick-up TamTok - HellFire Pass – NamTok 2 x 200Bt,
snídaně v Applu 2 x 70Bt, večeře 2 x 110, Internet 120Bt
Apple House ubytování – 250Bt

Sobota 20. 12.
Plovoucí jeptiška

Po obligátní palačince, tentokrát s jablky a ananasem jsme po desáté hodině zamířily k Plovoucí jeptišce. Šly jsme nám již známou cestou kolem městské brány a svatyně na pilířích. Vyjímečnost stavby Svatyně na pilířích nám zůstala záhadou – vypadala spíš jako podivná autobusová zastávka. U muzea JEATH u známého stánku se známou, vlídnou paní jsme se zásobily pitím na dlouhý výlet. Jako bonus, coby stálé zákaznice, jsme dostaly bombony :-)

K převozníkovi už to byl jen kousek. Na starém trajektu jsme byli jen tři pasažéři, paní s igelitkami a my dvě s batohy a ofocenou mapou trasy k chrámu Wat Tham mangKon Thong s Plovouci jeptiškou – Floating Nun. Na druhé straně řeky jsme pokračovaly něco přes hodinu thajským venkovem se stále více pálícím slunkem nad hlavou. Nikde nic, nebylo koho se zeptat, nezbývalo než to otočit.

Šlapaly jsme si to zklamaně zpátky, když v tom po pár minutách jako zázrakem zastavilo auto plné mnichů v slušivých oranžových hábitech. Zeptali se, jestli něco nepotřebujeme, my jen, že marně hledáme Plovoucí jeptišku. Otočili auto, naložili nás a odvezli k ní. Byly jsme nedaleko chrámu, ale neměly bychom šanci jej najít bez cizí pomoci – v Lonely Planet je chrám zakreslen na opačné straně cesty v mapě prapodivného měřítka. Z hlavní silnice není vidět, vede k němu přístupová cesta.

Čekaly jsme vše možné, jen ne hrocha v delfináriu. Moudrý průvodce Lonely Planet povídá, že se na Plovoucí jeptišku jezdí dívat autobusy Thajců a Číňanů. Byla jsem Máce vděčná, že se mnou absolvovala vojenské martýrium: Most, Hellfire Pass, Spojenecký hřbitov… Proto jsem se Plovoucí jeptišce nevzpírala, i když jistá dávka skepse se nedala popřít. Člověk tušil kulišárnu, ale až takovou ne.

Pod stříškou byl malý bazén, u něj oltář a dokola lavice ve stylu kamenného amfiteátru. Tu vstoupila překyprá žena v bílém. Jakmile ji návštěvníci uviděli, okamžitě povylezli o dvě řady výš. Žena zapálila svíce a pomodlila se, dlouhou tyčí zkusila hloubku vody v bezedném bazénu a pozvolna se ponořila do nečisté vody a vznášela ve vodě jak víla a vytvářela efektní kreace: například, ruce složené pod hlavou, ladně přeložená nožka přes nožku či stání ve vodě. Můj názor - čtvrthodinová atrakce je to humorná, na fotkách dobře vyhlížející, je to rarita. Mě ale hlavně potěšila cesta s místním převozníkem a mnišská pozornost :-).

V 13.30 jsme byly zpět v Kanchanaburi na nádraží. Vyšel čas na Muzeum Železnice, z čehož jsem měla (jen já) radost. Vlak měl původně odjíždět v 15 hodin, ale nabral hodinu a půl zpoždění a tu si udržel až na konečnou do Bangkoku na nádraží Bangkok Noi (ne na hlavní Hua Lamphong). Konečně došlo na tuk-tuk, nasoukaly jsme se do něj a za pár minut veselé jízdy jsme byly na Khaosan Road. Bohužel nám rezervaci v „našem hostelu“ do osmi večer nedrželi. Spaly jsme v největší špeluni za 16Bt, do které se procházelo skrz značně opotřebovanou kuchyň přímo na Khaosanu. Byla to má první noc, kdy jsem se pořádně vyspala.

Finance:
ubytování v Chita Nun 250Bt
snídaně – 2 x 70, večeře 2 x 70Bt
trajekt 3Bt, vlak Kanchanaburi – Bangkok 50Bt
Jeptiška 10Bt
Muzeum Železnice 60Bt

Pokračování příště