číslo 8/2004, vyšlo 16.05.2004
Cesta do jihovýchodní Asie III.
Thajsko, Kambodža a Laos
(15. 12. 2003 – 22. 1. 2004)
Cestovatelky - Slávka a Martina Černých
Text – Slávka Černá
Fotodokumentace – Martina Černá
Neděle 21. 12.
Za památkami do starobylé Ayuthayi
Ráno jsme se honem rychle přesunuly ze špeluně na Khaosanu zpět do „našeho“ Live Good Hostelu, daly si snídani, zarezervovaly pokoj na pondělní noc a uložily plnou polní u domácích. Na dvoudenní výlet do necelých sto kilometrů vzdálené Ayuthayi malé batohy postačí.
Ayuthaya je klasická turistická destinace, vlakem, busem či minibusem je dosažitelná během dvou hodin. Vlaky a autobusy odjíždějí téměř každou půlhodinu. Na vlak musíte jít na hlavní nádraží Hualamphong, což je v pohodě, na autobus ale musíte na severovýchodní autobusové nádraží, a to v pohodě rozhodně není.
Moudrá lonelyplanetská kniha cosi povídala o trmácení na busové nádraží, proto jsme se náležitě připravily. Jeden z Esmeraldíčků, tak jsme si důvěrně nazvaly milé, malé, pomalé, roztomilé a věčně se usmívající po hostelu elegantně ploužící se tři bytné, nám thajsky napsal na kus papíru číslo autobusu a místo výstupu u tržnice Chatuchak. Jediný kdo se neploužil a nemodelil, ale pracoval od rána do večera, byla jejich vlídná maminka.
Pozn: Emerald Budha je úplně malinký na vysokánském podstavci sedící roztomilý a veledůležitý Budha, kterého je možno shlédnout v Královském paláci v Bangkoku. Samotný pan král jej převléká třikrát ročně do oblečku dle ročních období. Mnohý turista poučený o významu Smaragdového Budhy se trošku diví, když jej ve výšce sotva zaostří. Pozor – nefotit!
Šermujíc cedulkou jsme nastoupily na městský autobus číslo pět a jely k nejslavnější bangkokské tržnici Chatuchak, odkud je to prý jen kousek na nádraží - New Northern Bus Terminal na mapách.
Na mapě to kousek skutečně je, ale jak se dostat skrz oplocené zahrady? V tom jsme uviděly něco nevídaného. Uprostřed rozlehlé, rozkvetlé zahrady stála velká Mazda barvy šampaně a kolem ní kroužil důstojně oblečený pán a oprašoval ten skvost prachovkou z peří – nám známou z hodnotných filmů, v nichž krásné služtičky v růžových minišatech oprašují, právě takovou prachovkou, vitríny a busty hudebníků. Nádherný výjev, stálo za to pána kontaktovat.
Pokusily jsme se jej zeptat na cestu k autobusu, ujala se nás ale jeho paní – šéfová finančního oddělení firmy „Intellect“. Vysvětlila složitou cestu k nádraží, a že to přece nejde, abychom se trmácely takový kus. My byly spokojeny s informací a chtěly odejít, nebylo nám lze, svým nablýskaným dostavníkem nás zavezli až k bráně nádraží.
Nádraží vypadá spíše jak letiště, dobře se na něm orientuje a je koho se v případě nouze zeptat. Zaměstnanci a zaměstnankyně oblečeni do, jak jinak, než skvěle padnoucích uniforem jednají důstojně a profesionálně. Lístky jsme si koupily u pokladny a vzápětí náš bus číslo 99 opustil stanoviště 130.
Z Bangkoku do Ayuthayi je to souvislá, šeredná, plechovo-prašná, neutěšená zóna – není kde by oko spočinulo, za hodinu a půl hodiny jízdy vůbec nic :-(.
Při vjezdu do Ayuthayi rozčarování nebralo konce. Těšíte-li se na romantické ruiny starobylé civilizace, na hrdé město zničené Barmánci před necelými dvěma sty padesáti léty, uvítá vás prach, špína, ulice lemované bez ladu a skladu podivnými příbytky z nichž jen některé lze považovat za domy. Žádné kytky, jen štěkající psi a na cizince hulákající tuktukáři. První dojem – jiný než nabízejí propagační materiály :-(. Ayuthaya je ostrov asi pět kilometrů dlouhý, je obklopený umělým kanálem. Autobus končí na jedné z hlavních ulic Thanon Naseruan, většina hostelů se nachází v bezprostředním okolí.
V průvodci jsme si vybraly Hostel PU. Na zastávce již čekala na podivném vozítku sympatická odchytávačka z daného hotelu, nebránily jsme se, přisedly jsme si a nechaly se zavést na obhlídku. Hostel PU je trochu blešinec, ale vládne v něm příjemná atmosféra, mně se líbil, ale Máce ne. Šly jsme dál.
Neuspěl ani nový hotel Sunrise za 350Bt na noc, který vypadá zvenčí jako továrna, ale nabízí nové čisté pokoje – s výhledem do vlnitých plechů. Ten se nelíbil nám oběma, mně hlavně. Cesta za ubytováním se pojí s mapováním města. Nakonec jsme zůstaly v luxusním hotelu u řeky. Rozlehlý, čistý a útulný pokoj s klimačkou a po týdnu horká voda jsou najednou velmi příjemným kořením života.
V Mekáči jsme se občerstvily salátem, stále nepokoušíme osud a nejíme u stánků. Já bych nebyla proti experimentům, ale Lariam stále škodí, a tak se solidárně stravuji se spolucestovatelkou. Blahořečím svému lékaři – moje antimalarika Mephloxin neškodí ani trochu.
Na Národní Muzeum Chantharakasem v bývalém královském paláci jsme měly sotva hodinu. Výstavní plochy jsou v pěti pavilónech. K vidění je zde pár kousků keramiky z Číny, Vietnamu a Japonska, Budhové, královské serepetičky - talíř, závěs, lžičky…, pár zbraní, fragmenty střešních tašek, hraniční kameny, ale v podstatě kde nic, tu nic, asi mají všechno Evropani ve svých muzeích, tady toho zůstalo žalostně málo.
Chantharakasem Palác byl založen v roce 1557 coby rezidence krále Naresuana Velkého. Pak v něm přebývali, průběhu celého ayuthájského období, korunní princové. Palác byl zničen, tak jako celé město v roce 1767. Obnoven byl v 19.století. Jako Národní muzeum slouží od roku 1936.
Pocity z Ayuthayi se začaly vylepšovat až s prvními ruinami watů Ratchaburana a Wat Mahathat. Již se stmívalo, bylo na čase myslet na večeři a na návrat. Na dobrou noc jsme si pustily hodinový záznam z kamery.
Finance:
noc na Khaosan Rd 160Bt, vstup Muzeum – 30Bt,
městský autobus - 2 x 20Bt, bus do Ayuthayi - 2x 50Bt,
snídaně – 2 x 40, večeře ve Stejku - 2 x 70Bt
Pondělí 22. 12.
Ruiny v Ayuthaye
Protentokrát nejsme za ortodoxní nezávislé cestovatele. Máca vybrala dobře - horká voda, velká postel, televize.
Slunce spaluje, před devátou vše spí, není snídaně – nevadí. Máca po pálivé polévce z Apple Housu stejně nemá na jídlo pomyšlení. Chtěly jsme se zrána projet lodí, ale Štěstěna nám nebyla nakloněna. U přístaviště lodí se kymácel jeden řádně zhulený starý pán, nikde kolem žádní turisté, jen my jediný. Za hodinu si řekl 400 bátů, průběh a cíl cesty nejasný, rozloučily jsme se s chrámy na druhé straně kanálu a vydaly se raději do centra k nejslavnějším komplexům ruin.
Tuk – tukem přejíždíme do vzdálenější části ostrova s chrámy, které jsme předchozího večera jen zdáli viděly se rýsovat při západu slunce.
Jako první jsme si vybraly nový chrám Wihan Phra Mongkhon Bophit s monumentálním bronzovým Budhou. Na chrám navazuje bludiště působivého Wat Phra Si Sanphet s třemi chedi, torzy soch Budhů, s místními archeology a obligátními zametači.
Spousty turistů se stejně nadšeně jako my proplétají stezkami fotí, natáčí, obdivně gestikulují či nábožně zírají. Starobylost, tajemnost a opuštěnost posvátného místa zde na člověka působí. Snažíme se najít dávný
Královský palác, těžko jej dekódujeme zbyly z něj jen základy.
Při hledání Královského paláce jsme se potkaly s báječným, starším, anglickým párem na kolech, v bílých kloboučcích. Pán vezl malý batoh, paní měla na starost mapu. Byli k sobě velmi ohleduplní a milí, chvíli jsme si povídali a dělili o zkušenosti. Měli stejný poznatek jako my z Bangkoku - když se bělocha zeptáte na cestu, dělá že přistál z Marsu, nic neví a rozumně neporadí.
S Mácou jsme pokračovaly na Wat Thammikarat a pak zpět k řece, touha plout po ní nás ještě neopustila. Ayuthaya se rozprostírá na soutoku tří řek a kanál je z druhé strany též lemován chrámy. Tuktukář slíbil, že nás zaveze k přístavišti, odkud vyplouvají loďky na menší či větší výlety. Dovezl nás na stejné místo, kde jsme byly ráno, ke stejnému a stejně sjetému starému pánovi, který sliboval stejné služby jako ráno, ale slevil 50 Bátů.
Krásy jsme si užily více než dost, raději se vydáváme k domovu do Bangkoku. Vrátit se chceme vlakem. Jdeme k trajektu, vlakové nádraží je hned za kanálem, tak se přeci jen svezeme lodí v ayuthájských vodách :-).
Vlak je náramně pohodlný, to se to odpočívá. V Bangkoku jsme za chvíli. V turistickém centru na nádraží jsme strávily přes hodinu drahocenného času. Pán nám dal lekci jak cestovat, školil a školil. Nakonec jsme z něj dostaly hotel v ChiangMai a zařízení treku k horským kmenům k barmským hranicím. Zaplatily jsme depozit každá 500Bt. Celý třídenní výlet má stát 2500Bt.
Z hlavního nádraží si to ostříleně kráčíme k řece Chayophraye a plujeme do Banglamphu, k mostu Phra Athit. Naivně si myslím, že za dvacet minut budeme doma - ouha, příšerně jsme si zašly. S úlevou nakonec parkujeme po sedmé doma v Live Good, pokoj nám neutekl. Sladkosti, pití a toaleťák jsme nakoupily v nejrozšířenějším řetězci po Thajsku, v „Sedmičce“.
Plány na další den - vyzvednout víza a vyrazit do nám ještě neznámé moderní části hlavního města: navštívit hadí farmu, Máca touží po Jim Thomson Housu, uvidíme co se dá dělat :-)
Finance:
ubytování – 500Bt, vstupy do chrámů 2 x 30Bt, jídlo a nákupy 2 x 200, tuk-tuk 80Bt, trajekt 2 x 2Bt, vlak 2 x 40, loď 2 x 10Bt
pokračování příště
