číslo 9/2004, vyšlo 01.06.2004
Historické okénko
Série významných výročí 15. století:
16. května 1464 - 540 let od vyslání poselstva českého krále Jiříka z Poděbrad s návrhem vytvoření spolku všech vladařů
30. května 1434 - 570 let od bitvy u Lipan
5. června 1469 - 535 let, Jiří z Poděbrad se vzdal nástupnictví svých synů ve prospěch Jagellonců
Vážení čtenáři,
jak vidíte, připravili jsme pro Vás v dnešním čísle Telegrafu hned celý balíček historických výročí. Všechny tři představují zásadní milníky našich dějin pro období, které bývalo vykládáno příliš jednostranně, totiž pro 15. století. Bohužel se zdá, že stále platí, že v širokém povědomí převládá romantická glorifikace ničivých husitských válek, zatímco osobnost, která se z nich zrodila, král Jiří z Poděbrad, bývá odbyta jako pouhý epilog předchozích rekovných let. Stačí navštívit libovolnou českou školu.
Toto pojetí se odráží např. i ve skutečnosti, že čtenáři jednoho českého deníku umístili v anketě o nejvýznamnější historickou osobnost českých dějin na přednější místo Jana Žižku z Trocnova a až za něj krále Jiřího. Nabízím Vám proto několik faktů o osobnosti tohoto českého krále, abyste sami mohli porovnat, kdo dal naší zemi víc.
Ono je asi opravdu logické, že se Jiří zatím netěší takové popularitě ani u bitev lačných školáků, ani u laické dospělé veřejnosti. Čeho se má také člověk paměťově chytit, když Jiří „jenom“ budoval. Jenom? Vůbec ne! Právě v hospodářské a diplomatické činnosti, snaze o mírové soužití v rozhádaném a vykradeném království a v jeho nerealizovaném návrhu jednoty evropských panovníků tkví jeho velká státnická zásluha.
Co se mu tedy podařilo: Upozornil na sebe již jako vůdce východočeského landfrýdu. To byla organizace, která v období zmatků po husitských válkách a v situaci, kdy byla země bez krále, měla dohlížet na klid a chytat lapky a zemské škůdce. Východní Čechy byly tehdy díky Jiříkově vedení oblastí klidu a prosperity.
Později Jiří dokázal vojenskou silou i diplomacií znovu získat pro českou korunu saská léna v západních a severních Čechách, čímž zachránil územní celistvost země. Jako zemský správce si podmanil všechny zemské oblasti, tedy katolické i kališnické.
To bylo velice důležité, neboť země byla nábožensky rozdělena a z obou pólů rozeštvávána radikály. Z Jiřího doby připomeňme např. italského mnicha, katolíka a fanatického mravokárce Jana Kapistrána, který po naší zemi hlásal, že s kališníky nemá mít nikdo slitování. Kališníci jsou kacíři, i syn je podle něj povinen povstat proti svému otci; pekelné tresty jsou přichystány pro ty, kdo věří v kalich. Tuto rozeštvanost státu výborně ilustruje o několik desetiletí mladší Klaudyánova mapa Čech, kde je země zpodobněna alegoricky jako vůz, k němuž je zapřažen z každé strany jeden pár koní, každý z vozků popohání své soumary, ale jelikož jsou zapřáhnuti na dvě různé strany, vůz pochopitelně stojí na místě. Toto podobenství nesmiřitelnosti katolíků a kališníků bylo velmi věrné a tímto rozvratem (i mezinárodním) země politicky i hospodářsky velmi trpěla.
Jiří neměl jednoduchou úlohu, chtěl-li vyčerpané království znovu pozdvihnout. Především se snažil vládnout jako „král dvojího lidu“, tedy jak katolíků, tak kališníků (sama jeho druhá žena, Johana z Rožmitálu, byla sestrou předního katolíka) a tím napomoci k usmíření a klidu.
V době formální vlády nezletilého Ladislava Pohrobka dokázal coby zemský správce oživit obchod a hornictví. Po roce 1458 v ekonomické konsolidaci pokračoval jako král. Čechy byly opět na cestě k prosperitě: obnovil činnost zemských úřadů, dohlížel nad plavbou vorů po Ohři a Labi, velice intenzívně podporovat měšťanstvo, tedy hospodářský růst měst, snažil se o obnovení prestiže české měny - pražského groše. Dopřejme si jeden citát na adresu sousedů, aby osobnost českého krále vynikla opravdu výrazně. Tehdejší Říše byla v hrozivém úpadku, o jejích knížatech se hovoří jako o „peleši lotrovské, kde je ten nejslavnější, kdo je nejhltavější.“
Kališník na českém trůně ale ležel v žaludku papeži, který kacíře s korunou na hlavě prostě nemohl strávit. Papež požadoval, aby se Jiří zřekl kalicha. Ve slavné odpovědi českého krále papežskému nunciovi cítíme úžasnou morální velikost, pevnost a rozvahu, nikoliv již ale husitské blouznění. „Ať ví papež, že já své víry neprodávám za království, ale což nám dal milý Bůh poznati, já teď, manželka má i děti moje (...) i království i hrdel stále hotoviti jsme složiti!“ To jsou bez nadsázky slova, která by se dala tesat do mramoru. Stejně důležité ale je, že jim Jiří zůstal věrný i tehdy, když papež zahrozil vojensky. Ten chtěl „vyříznout český vřed z těla křesťanstva“ za pomoci uherského krále Matyáše Korvína.
Ve všech obranných krocích jednal Poděbrad jako formát první velikosti. Předložil plán všeobecné mírové organizace, podle nějž papež neměl mít kromě otázek víry žádnou moc. Jednalo se o fenomenální koncept, který by nahradil dosavadní mocenské póly papež-císař centrem třetím, zastřešujícím. Odůvodněně se v této souvislosti o Jiřím z Poděbrad hovoří jako o průkopníku budoucí evropské integrace, což je pro nás, kteří nyní hledáme své místo v Evropě, velmi důležité. Projekt nalezl u evropských dvorů pochopení, ale neměl naději na realizaci. Panovníci se totiž zalekli papežova hněvu. Alespoň francouzský král Ludvík XI. se otevřeně přihlásil ke spojenectví s českým panovníkem.
To už se na Čechy valila slibovaná křížová výprava, v jejímž čele stál zeť krále Jiřího, uherský panovník Matyáš Korvín. Poděbradovi se jej podařilo v únoru 1469 u Vilémova v Železných horách zajmout. Svého rivala propustil výměnou za slib, že Korvín zprostředkuje dohodu s římským papežem a zanechá vůči Jiřímu nepřátelství, ten však svůj slib nikdy nesplnil. (Scénu romanticky ztvárnil ve svém slavném obraze Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem Mikoláš Aleš - v bojem pobořené chalupě stojí statný Jiří v plném světle nad v šeru shrbeným Matyášem; malíř nám zde jasně ukazuje, kdo je tím „kladným hrdinou“ a kdo „zápornou postavou“). I v jiných příležitostech Jiří prokázal osobní odvahu, rytířskost a především na svou dobu nezvyklou humanitu, když např. namísto střetnutí armád navrhoval osobní souboj s protivníkem, ač už byl sám v pokročilém věku a vinou nemoci značně otylý.
Ke králově diplomatické prozíravosti musíme počítat i jeho čin, kterým se mu na sklonku vlády podařilo nalézt řešení nástupnictví. Reálně odhadl mezinárodní situaci, neprosazoval zarputile svůj rod coby novou panovnickou dynastii (své syny zabezpečil državami a příslušnými tituly v Kladsku a Minsterberku ve Slezsku), když viděl, že by tím státu neprospěl. Uzavřel dohodu s polským králem Kazimírem, podle níž měl po Jiřího smrti zvolit sněm na český trůn příslušníka dynastie Jagellonců.
Ač zemřel uprostřed bojů a v situaci, kdy Korvín ovládal coby vzdorokrál Moravu, Slezsko a obojí Lužici, přece o něm můžeme prohlásit, že se v jeho osobě dostalo království po vražedných letech občanských válek a bezkráloví moudrého vladaře, hospodáře, schopného diplomata, kterému současně nechyběla ráznost a zásadovost. Mnohé z jeho plánů se neuskutečnily, především plán na vytvoření jednoty panovníků a na řešení sporů mírovou cestou. Na vině je ale doba, kterou český král předběhl o celá staletí, nikoliv on sám. Takový plán by se v podmínkách končícího středověku nepodařilo prosadit nikomu. Evropu čekalo ještě mnoho trpkých zkušeností, než dozrála k dnešnímu modelu spolupráce.
Rozlučme se s velkou postavou českých dějin, králem Jiřím, slovy, která vkládá na jeho adresu libretista Josef Wenzig do úst Smetanově Libuši při závěrečné apoteóze českého národa. Věřím, že jim po dnešním historickém ohlédnutí již budeme rozumět. Kněžna, hledíc do budoucnosti, o Jiřím z Poděbrad dí: „A hle! Teď v mlhách sotva utvořených poslední září rek, jenž z národa na trůn byl povolán! V míru i válce veliký, muž velikán, větší století svého, muž ducha sokem obdivovaného!“ A stalo se!
Ondřej Tikovský
Ústav historických věd PdF