číslo 11/2004, vyšlo 16.10.2004
Cesta do jihovýchodní Asie IV.
Thajsko, Kambodža a Laos
(15. 12. 2003 – 22. 1. 2004)
Cestovatelky - Slávka a Martina Černých
Text – Slávka Černá
Fotodokumentace – Martina Černá
Úterý 23.12.
Hadi v Bangkoku
Předchozí den jsme se vrátily ze starobylého města Ayuthaya do Bangkoku. Ubytované, jak jinak než báječně, v „našem“ hostelu Live Good. Poprvé nám na cestě Thajskem vstoupil do poklidného, pohádkového, budhisticko barmánského světa islám a probudil nás ranním kvílením z mešity.
Dopoledne bylo jak vymalované. Lodě na Chayopraye stále plují, naskočily jsme na jednu a vydaly se z Banglamphu vzhůru k Hadí farmě, jedinečné svého druhu v jihovýchodní Asii. V moudré knize píší jediné, což jim nevěříme, ale že je jedinečná, to ano. Tentokráte jsme kupodivu nebloudily. Vystoupily jsme na zastávce Oriental a po Surawong Rd. došly přímo k farmě – na všech mapách města najdete Snake Farm.
Návštěvníkům Bangkoku doporučujeme výlet do centra, byť evropského typu, s bezpečnými chodníky, spoustou nadchodů a obchodů od slova obcházeti, ale i klasických obchodů. Mnohaproudové ulice jsou odděleny zeleným pásem s uměleckými výtvory pánů zahradníků – se stomy a keři sestříhanými do fantastických tvarů.
Možná budete překvapeni velikostí komplexu lékařského institutu,
který nám trochu připomínal Státní lékařský ústav v matičce Praze.
Vyšetřete si na Hadí farmu, nacházející se v areálu institutu, alespoň dvě hodiny. Pro turisty mají připravený jak odborný program s přednáškou a diapozitivy, tak i venkovní show s hady coby aquabellami.
Školení to bylo poučné, zajímavé a náramně zábavné až srandovní, občas malinko kruté. Zní to pro obyčejného člověka - plazy nevyhledávajícího - podivně, když si uvědomíme, že mluvíme o hadech a ještě k tomu jedovatých, jejichž ďobnutí zatraceně bolí a taky je občas fatální.
Kromě ukázky desítek hadů a show synchronizovaných sestav dvou a tří kober, odběru jedu – hmoty rozsolovitého charakteru, zde předváděli i poněkud násilně - brutální krmení hadů. Prý hadi sami žrát nechtějí, tak do nich žrádlo cpou obří pinzetou, hadi očividně nadšení nejsou. (Pozn: Podíváte-li se důkladně po show na venkovní expozice, určitě někde uvidíte hada plavat bříškem vzhůru.)
Jeden had svému chovateli nepěkně pokadil pěkně vyžehlené kalhoty od uniformy, za což mu trýznitel, aby dokonal započaté dílo, celou dobu stál na ocase. Do show jsou zapojováni diváci, místní personál i dohlížející policista. Tentokrát si moderátor vybral malého kloučka a pověsil na něj hada, had se samozřejmě začal kroutit a ovíjet kolem nebohé oběti a ovíjel se úplně všude, klouček měl jen šortky.
Následující dva dny jsme se s Marťou hadů vážně vůbec nebály :-).
Z farmy jsme zamířily do rozlehlého, moderního, obchodního centra Siam.
Nic pro nás, příliš moderní, příliš evropské. To raději do Jim Thompson´s House. V úzké uličce před Jimovou residencí jsme neodolaly a nakoupily pohádkově nádherné výjevy na rýžovém papíře. Jim Thompson´s House stojí za vidění, i když, nevychvalovala bych jej tak velmi jako Martina a Lonely Planet.
Americký architekt a zbohatlík k tomu si vybudoval honosné sídlo a´la thajský styl. Obchod s hedvábím mu zřejmě dost dobře vynášel.
Dům je skládanka několika tradičních thajských domů a je naplněn až přeplněn typickými, thajskými náležitostmi včetně nočníku pro holčičky a pro chlapečky. Architektura i vybavení jsou uzpůsobena spíše kráse než funkčnosti či věrným kopiím originálů. Nádherně je řešena zahradní architektura, nespěchejte a vychutnejte si umně naaranžované orchideje a bujnou vegetaci. Je to veskrze romantické zákoutí, asi i proto zde uvidíte hodně smíšených párů.
K večeru jsme zavítaly k Charliemu vyzvednout pasy a víza do Kambodže, Laosu a Vietnamu, to si některá z nás ještě myslela, že všechny země stihneme, já to nebyla :-).
Pozn: Vízum do Vietnamu vám vyřídí za 4 dny, Laosu 3 dny a Kambodže do dvou dnů. Každá jsme zaplatila za tato tři víza 3800Bt. Nejdražší je do Vietnamu – asi 1500Bt, zbytek Laos a Kambodža zhruba rovným dílem. Poplatky jsou různé u různých agentur, doporučujeme informovat se na několika místech, až pak si vybrat. Tak hlavně, abyste své pasy nakonec dostali zpět. Každá cestovatelská příručka praví: nevydávejte své pasy z ruky. Víza si pravda můžete vyřídit i doma, protože být v cizině několik dní bez pasu není příliš příjemné.
Celý den jsme absolvovaly po svých, jen ráno nás loď kus převezla. Zasloužily jsme si vydatnou večeři, k tomu ten Štědrý večer za dveřmi! V cestovatelském ráji na Khaosanu jsme si na terásce chtěly pochutnat. Nebylo to špatné, více se ale nažrali komáři, kteří si na nás pořádně smlsli. Za celý pobyt zaútočili komáři jen jednou, a to bylo právě tady v hlučném centru Banglamhu v nejdražším podniku.
Vracíme se záhy, nejen kvůli štípancům. Musíme jít do kanafasu, zrána nás čeká cesta na východ do Kambodže, nabíjíme baterky do foťáku a kamery. Ve dvě ráno mě budí vánoční pozdrav od Alenky-synkovy bývalé paní učitelky a jejího kloučka. O dvě hodiny později řvou oba mobily. Čas vstávat. Na Angkor!!!
Finance:
ubytování – 200Bt, 2 x 10 rychlá loď na Chayopraye, vstup do Hadí farmy 2 x 70Bt, vstup do Jim Thompson´s House 2 x 100, snídaně s kakaem u Esmeraldíčků v hostelu 2 x 80, 2 x 100 potupně necestovatelsky jídlo v mekáči, něco k snědku a k pití v průběhu dne 150Bt, 2 x 160 Bt snobsky jídlo na Khaosan Rd., ucafínová, indická sukně 270Bt, rýžové papíry – moc BtJ, víza – 2x 3600Bt
Středa 24.12.
Procestovaný den aneb Cesta do Kambodže - celodenní trmácení za ztraceným městem
Vstávaly jsme ve čtyři ráno. Naštěstí jsme nejely s plnou polní, v 4,30 jsme složily velké bágly na recepci, zabukovaly si pokoj na 27.12. a vydaly se na dalekou cestu jen tak s malým batohem, sárongem a svazkem jednodolarovek.
Charlie radil neplatit víc než 60Bt za taxik, taxikář chtěl původně 150, bez zapnutého taxametru bral 70Bt. Všude se smlouvá, ale s úsměvem, bez silných emocí natož negativních. Jen si zkuste v půl páté ráno smlouvat!!!
Lístek na vlak třetí třídou z Bangkoku na hranice do Arranyaprathet stojí jen 48Bt. Vlak vyráží na čas v 5,55. Orientace na hlavním nádraží je v pohodě. V 5,15 nastupujeme na 6. nástupišti do přistaveného vlaku. Místní – spolucestující dobrou radou nešetří a doporučují jiný vagon, mají pravdu, sedadla jsou skutečně trošku pohodlnější. Nádražáci si hledí stařičkých vagonů, před cestou je vždy důkladně omyjí zvenčí i zevnitř. Vozový park je starý, ale čistý. Vlak se zaplňuje do posledního místečka, jsme jak sardinky.
Po hodině jízdy většina cestující vystupuje. Projíždíme malebnou, idylickou krajinou. Průvodčí má, jak jinak než dobře, padnoucí uniformu a o svěřený vagon se stará ukázkově, zametá a zametá. Prodavači s jídlem a pitím procházejí sem a tam, pasažéři stále něco jí a popíjí nápoje brčkem- i pivo! Odpadky, igelitové sáčky, petlahve atd. vyhazují oknem – to se to uklízí! A je tu konečná. Do Arranyaprathet přijíždíme opět na čas v 11,30.
Začínáme být ve střehu a lehce nervózní. Z nádraží je to několik kilometrů na samotné hranice. Před nádražím čeká horda tuk-tukářů, trošku jiného ražení, vědí, že všichni, kdož se chtějí dostat na hranice, jsou na nich závislí, nechtějí-li šlapat pěšky. Připravte si alespoň dolar. Na hranicích je neuvěřitelný chaos, prach, změť aut, lidí a neustávajícího křiku. To není pro mě. Máca se nechává unášet naháněčem,
já maximálně jeho angličtinou.
Po chvíli vzdávám marný boj: nechávám se vléct mašinérií, davem, vyplňováním formulářů, veledůležitostí celníků, razítek a poněkud křečovitě bráním pas. Je tu úžasná spolupráce - celníci a převaděči. Marnost nad marnost. Bez převaděče se na druhou stranu nedostanete, alespoň v době psaní tohoto článku. V prostoru mezi hranicemi je nám vnucen lístek do Siem Reap za 12$. Na místní poměry je to nehorázná suma, ale vidina brzkého odjezdu – prý již v jednu odpoledne, tj. za pár minut autobus odjíží na pouze 4 hodinovou pouť do vnitrozemí, - byla náramně lákavá a zcela odlišná od informací z průvodce. Vše bylo jinak.
Roztomilý průvodce v kulichu nás protáhl i kambodžskou hranicí, pak naložil na podivnou motorko - pickup – ne klasický sawngthaew (songthaev) a nechal odvézt na kilometr vzdálené shromaždiště cestovatelů. Dostaly jsme se postupně se všemi cestujícími z vlaku do stejné čekárny a´la malé letiště. A čekali jsme a čekali a ještě jednou čekali, času je tu spoustu.
Někteří jsme pozorovali kambodžský hraniční cvrkot a mocná chapadélka mafie, permanentní vyměňování pneumatik jak na bežícím pásu. Po půl třetí přijel dostavník. Průvodce píše o strastiplné cestě, bylo to ještě horší. Stopadesát kilometrů jsme jeli přes 7 hodin, nejeli, skákali po místní největší highway. Čtyři hodiny se daly přežít, pak nastalo cosi jako bezvědomí :-) Autobus byl narvaný k prasknutí.
Pozn. Pokuste se nevydat dobrovolně bagáž při nastupování, zničí se. Přepravuje se toho příliš mnoho, není lze zabránit úhoně. Ještě že jsme měly jen malé batohy a nemusely marně řešit marné stížnosti.
Manažer čínského rodinného podniku celou dobu stál na schůdcích a snažil se bavit ulovené ovečky, ale i jemu po pár hodinách došel dech. Management mají zmáknutý, je to snad podnikatelský záměr, po takové jízdě člověk vleze do hostelu, který mu připraví a ani nemá příliš síly oponovat menším nesrovnalostem. Nás nahnali do hostelu Hello výše zmíněného pána.
Ubytování je levné, za 5$ jsme vyfasovaly dvoulůžkový pokoj se sprchou, ještěrkou a zalískaným prostěradlem. Prostěradlo vyměnili, ještěrku chytili. Chceme jít ven, rázná dcera majitele nás nehodlá pustit, za dveřmi je noc a špatní hoši. Ve skutečnosti chce, abychom si u nich daly večeři. Abychom neurazily, dáváme si kolu a sprajt a honem směr pelech. Je to poněkud blešinec, je tu dusno. Vše je slyšet, protože horní část stěny tvoří umělecké umělohmotné pletivo. Máce se tu ukrutně nelíbí. Je to jasné, kromě prohlídky Ankgoru nás taky čeká najití nového domova.
Finance:
ubytování v Bg - 200Bt, vlak 2 x 60, taxi –70Bt, Tuk-tuk 1$, Autobus do Siem Reap 2 x 12$
pokračování příště
