číslo 13/2004, vyšlo 16.12.2004
Cesta do jihovýchodní Asie V.
Thajsko, Kambodža a Laos
(15. 12. – 22. 1. 2004)
Cestovatelky - Slávka a Martina Černých
Text – Slávka Černá
Fotodokumentace – Martina a Slávka Černých
Díl pátý - 2. část
Kambodža
Hinduistický kosmos – Chrámy Angkoru
Pátek 26. 12.
Druhý den na Angkoru - Den ve znamení komunikace s domorodci
Snídáme ve Smajlíku křupavou bagetu s máslem a medem a citonovým čajem. V Hello se na nás dámy neusmívají, ale kola půjčují.
Než dojedeme na Angkor, chceme se podívat, na v průvodci opěvované, královské zahrady, no nic moc. Raději pokračujeme do kulturního khmérského centra: je tu něco legend, vycpaných a malovaných ptáků, modelů domečků a map. Centrum je pod patronací UNESCO a funguje jako sociální záchytný bod pro matky a sirotky. Je to nesmírně zajímavé, ale hlavně funkční. Není to jen projekt pro projekt, několik málo dobrovolníků zde dělá dobrou – potřebnou a smysluplnou práci.
A opět do areálu Angkoru. Panuje tu čirý ruch: opravují se silnice ve stylu já jeden kamínek, ty druhý až desátý, pak nalijeme trochu asfaltu a znova, není kam spěchat.
I motorizovaní chovatelé dobytka se přemísťují se svým zbožím po upravených a opravených cestách angkorského areálu.
My si tudy také šinem jako širóni. Po pár kilometrech mám píchlé kolo, ujímají se nás místní, mrňátko asi 3-4leté packou ukazuje a vede nás mezi stromy. Kolo je záhy opraveno, z vděčnosti necháváme dolar a jedeme k zarostlému chrámu Ta Prohm.
Jako byste spadli do filmu Indiana Jones. Ta Prohm je chrám, který byl ponechán napospas přírodě. Jungle postupně a nezadržitelně uchvacuje jeden z největších khmerských chrámů, kořeny stromů se ovíjejí a prorůstají jeho stěnami, patra se propadají, některé kamenné dveře už tu nikdo nikdy neotevře. Neuvěřitelný obraz Zkázy.
Prolézáme chrám, dáme lehkou svačinu a opět prolézáme různá zákoutí a říkáme si, kdypak to spadne a jsme nadšeny, že nás nikdo neusměrňuje sem smíš a sem ne. Radost z objevování je ale neskutečně rychle potlačena banálním trablem, při návratu k tátošíkům zjišťuji, že je kolo zase prázdné.
Vracím se 3 kilometry zpět ke starému známému. Přihlíží a povídá perfektní angličtinou jeho patnáctiletá sestřenka. Dává nám náramky z rákosí, v žádném případě nic nechce, jsou prý jen tak pro radost. Jediné co chce, tak si povídat. Do školy nejde, protože prodává pod kopcem u Phnom Bakheng, kde jsme byly včera. Necháváme tři dolary, nasedáme na jejich kolo – tomu svému vůbec nevěřím - a míříme ke sloní terase a malomocnému králi.
Euforie je náramná: kolo je mrňavý, kolena bolí, ale to Štěstí. Po cestě se ke mně přidává dvanáctiletý klouček, učí se anglicky a na počítači. Je šikovný, milý a upovídaný a hraje Dungeon Keepera :-). Rozloučí se a frnk a je pryč.
Za chvíli je tu další rána. Máca jede na mém pidi kole, smilovala se. Jede, jede, rachtá příšerně, otáčejí se cizinci i domorodci, předjíždí mě a bodejď by nerachtala, jede po ráfku. To už se mě zmocňuje průzračně čiré zoufalství – jít pěšky?, naložit kolo na tuk tuka? Parkujeme a jdeme se kouknout na sloní terasu. Je to fajn, ale starosti mě tíží. JAK zpátky, jen k bráně je to dobrých pár kilometrů?!
Na chvíli zaháníme starosti marnotratně po žensku a kupujeme – knížky, šály a trička a nestydatě smlouváme, no tedy hlavně já. Je nám trochu lépe. Vedu kolo, paní nabízí ovoce, ale když vidí, že máme problém, hned podnikání nechá a rukama nohama vysvětluje cestu k provizornímu servisu v zadní části Bayonu – tajemnému chrámu s tajemnými hlavami. Potkáváme další paní, tentokráte dost stařičkou, ale i ta zastaví, nemůže-li pomoci. Dítě běží po cestě a prodává, Máca vysouká “problem – bicycle” a juniorka neprodává a vysvětluje.
Na stanovišti tuk tukářů se za bříška popadali, ale kolo spravili, jeden pracoval a druhý si povídal. Byla jsem upovídaná k smrti smrťoucí. Pan tuk-tukář byl jeden z mála (vlastně jediný), kdo zmínil časy nedávno minulé. Měl značný přehled, plynně anglicky a jako ostatní byl skromný a vděčný za to, co má (tuk-tuk na splátky). (Než se poučit!!!)
Když se blížíte k tajemnému Bayonu, vidíte siluetu věží a věžiček. Začnete zaostřovat a postupně začnou vystupovat z více jak padesáti věží, a na vás shora shlížet, obrovské hlavy Avalokitesvary.
Tajemné a působivé, stejné a vznešené, lehce se usmívající hlavy jsou všude kolem vás, když vystoupíte do třetího patra. Po obvodu chrámu jsou nádherné basreliéfy, doporučuji přidat se k turistům a poslouchat co jejich průvodce povídá, či se předem seznámit s tím co zde na příchozího čeká. Vytesané obrazy do kamene jsou živoucí a vypovídají o kusu kambodžské historie, o životě, bitvách...
Je po čtvrté hodině, s hrůzou nasedám na kolo, kdy se zase po…. Jedeme jako o závod, nakupujeme v místní samoobsluze bagetu a pití a v 1815 odevzdáváme kola. Mám dost, jsem unavená, dlouououhá sprcha trochu pomůže. Jdeme na lahodnou večeři k domácím: kuře s rýží, ovocný talíř a kalorickou bombu-horkou čokoládu.
Noc je děsivá, venku randál, od dvou do čtyř non stop štěkají psi. To máme před sebou cestu domů do Bangkoku.
Finance: Ubytování Smile´s – 2 x 7$, kuře s rýží - 2 x 2$, ovocný talíř - 1$, citr. čaj – 0,5$ a schweps 0,8$, trika (5) a tílka(2) - 8$, dvě bible o Angkoru-knížky – 3+4$, 2 x 2l kola + sprajt - 2,2$, půjčení kol 2 x 1$, opravy kol 3$
pokračování příště
