aktuální číslo archiv o telegrafu hledání

PORTRÉT

V rámci cyklu PORTRÉT Vám nabízíme rozhovor s další vyjímečnou osobností FIMu paní doc. RNDr. Tatianou Gavalcovou, CSc., která učí předmět vzbuzující u většiny z vás, kdož jej máte v plánu zdolat, jistý respekt a u mnohých i prodloužené večery strávené ve společnosti čísel. Uhádli jste - učí matematiku.

Co jste studovala a na co (na koho) vzpomínáte z doby svých studií opravdu ráda ?
Studovala jsem obor matematická analýza na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Na celé období studia vzpomínám velice ráda. Naše malá studijní skupina sestávala pouze ze 6 lidí, setkávali jsme se na společné přípravě ke zkouškám, podnikali výlety do okolí Bratislavy. Dokonce fakulta sama, tj. její učitelé, po dlouhá léta organizovala pro nás tzv. matematické výlety, a to spolu s Přírodovědeckou fakultou z Brna; obvykle se šlo v červnu někam na moravsko-slovenské pomezí a samozřejmě tam bylo veselo. Zpívalo se tam dokonce u muziky brněnských učitelů. Někteří z nich přímo na bratislavské fakultě vyučovali (matematiku, ne lidovou hudbu). Na všechny své profesory vzpomínám a je mi líto, že někteří už nejsou mezi námi.

S vděčností, s uznáním, s těmi nejlepšími pocity vzpomínám však hlavně na našeho nezapomenutelného profesora Milana Kolibiara. Od začátku nás bral jako partnery, vtahoval nás i starší kolegy nebo asistenty do seminářů a tím do světa matematiky, do akademické komunity, ale také do komunity, která uznávala hodnoty umění, literatury, hudby. Sršel vtipem, neměl zábrany otevřeně říct svůj názor. Měla jsem štěstí spolupracovat s ním i po absolvování fakulty; vedl moji diplomovou práci z algebry a v oblasti algebry jsem pak zůstala dlouhá léta.

Byla pro vás některá ze zkoušek na vysoké škole tzv. oříškem, který vás stál mimořádné úsilí ?
Každá zkouška vyžadovala určité úsilí. Nepracovalo se s podrobnými osnovami nebo knihami stylem „všechno od strany 1 po stranu 55“, v matematice to ani dobře nejde. Záleželo rovněž na tom, co si člověk přinesl z předchozích absolvovaných zkoušek.

Vystudovala jste matematiku, učíte matematiku, bavila vás matematika už v době, když jste patřila mezi děti školou povinné ?
Matematika mně bavila a myslím, že to bylo i díky tomu, že jsem měla dobré učitele; uměli vzbudit zájem. Ale zajímaly mě i jiné předměty – nakonec jsem si vybrala matematiku.

Jak jste se k působení na akademické půdě dostala ? Můžete prozradit, jakou praxí jste po studiích prošla ?
Po ukončení studia jsem nastoupila na Vysokou školu technickou (VŠT, nyní Technická univerzita, TU) v Košicích. Jednak jsem se vrátila na východní Slovensko, pocházím ze Spišské Nové Vsi, ale výběr Košic byl zvolen také kvůli možnosti zůstat dál v oboru, protože na VŠT pracovala skupina vedena profesorem Jánem Jakubíkem ve výzkumu tzv. algebraických struktur. Všichni jsme však byli především učitelé s pedagogickými povinnostmi. Na VŠT – TU jsem pracovala až do mého příchodu do Hradce Králové. Nemohu říct, že by to byla i za takové dlouhé období monotónní nebo rutinní práce.

Košická katedra matematiky vedla výuku téměř na všech fakultách školy; obsah konkrétních matematických disciplin, a tudíž i výuka, musela respektovat rozdílná zaměření budoucích elektroinženýrů, strojařů, ekonomů nebo dokonce i designérů.

Matematika je věda s jasnými pravidly a zákonitostmi, ale jistě i matematika prochází určitým vývojem. Kam vlastně směřuje ?
Na to si vůbec netroufám odpovědět. Podněty k dalšímu vývoji přicházejí z techniky nebo technologií, aplikace matematiky se do těchto oblastí vrátí, abstrahování nebo „nadhled“ dá vzniknout neočekávaným čistě teoretickým disciplínám, a to se opakuje a rozvíjí už hodně dlouhou řádku let nebo spíš století. Matematika sestává z tolika diferencovaných oborů, že ani není možné, aby každý matematik pochopil do všech detailů jiného matematika. Rovněž termín „špičkový matematik“ už nelze brát univerzálně a značí to „špičkový ve svém oboru“.

Co byste doporučila studentům, kteří se k nám chystají a cítí, že právě v matematice na tom nejsou nejlépe ?
Co jiného než zapracovat na své matematické přípravě, sami nebo v kurzech, a to opravdu nejpozději v okamžiku rozhodnutí, že chtějí studovat na FIM. Nabídka kurzů existuje, sbírky úloh jsou v knihovnách, prodejnách, školy nabízejí ukázkové testy pro přijímací řízení na svých webových stránkách (a taky tužky a papíry se najdou snadno) – tak jen najít čas a přidat na vlastní vůli. Kvalifikovaný učitel navíc může i cíleně poradit, co právě je potřeba dostudovat. Dá se říct, že to nebude investice pouze do matematiky, ale že se to vyplatí i pro jiné předměty studia.

Neměly by přijímačky z matematiky „přitvrdit“ ? Vždyť jsou tací, kteří jsou přijati a pak „skončí“ v průběhu studia na matematice.
Neřekla bych, že „skončili“ právě na matematice. Spíš si myslím, že jejich neúspěch se dostavil proto, že oni sami nebyli ochotni vynaložit větší úsilí a víc času na to, aby zvládli to, co se po nich žádalo. Možná se věnovali něčemu jinému, ale mnohdy se ani neptali sami sebe, co studiem mohou získat a vzdali to, aniž by otevřeli pro ně napsanou knížku. Ale pokud se někdo chce naučit plavat, nemůže se na jiné plavce pouze dívat, musí do té vody vstoupit nebo skočit a zkusit to sám.

Jsou velké rozdíly ve znalostech matematiky u studentů příchozích z různých středních škol ?
Nechci mluvit o rozdílech podle škol; každý student je jiný. Někdo přistupuje k poznávání s pokorou a ta ho spolu s jeho pílí a zájmem vede k rychlému překonání případného handicapu. Na druhou stranu se stane, že jiní se příliš přeceňují a pak svůj náskok ze střední školy rovněž rychle promarní – ani sami neví, kdy a jak.

Když už zde studují, na co by měli klást důraz při přípravě na samotnou zkoušku ? Platí přímá úměra – čím více vypočítám, tím větší pravděpodobnost, že uspěji ?
V průběhu výuky, v literatuře, na konzultacích a už i v sylabech jednotlivých předmětů uvádíme, jaké poznatky, znalosti, schopnosti nebo dovednosti se u zkoušky testují.

Student by si měl zaměřit přípravu ke zkoušce alespoň podle těchto cílů. Určitě to pro někoho znamená hodně práce, někdo jiný si s tím poradí rychleji a snadněji. Ale bez práce to jednoduše nejde.

Existuje spousta kvalifikovaných návodů, jak studovat, jak se učit speciálně také matematiku; nicméně univerzální návod, vhodný pro každého, se asi nenajde.

Jestliže budeme postupovat metodou „čím více vypočítám…“ nebo také „čím víc se budu předmětem mého studia – řešením problémů zabývat“, pak jde vlastně o mnohem víc. Tím si totiž sám nebo sama pokládám třeba i docela jednoduché otázky a snažím se najít odpovědi. Možná jsou na začátku nejprve nekompletní, ale postupně, dotazováním také u mých kolegů nebo kolegyň, se to zpřesňuje – protože už se umíme ptát. Takže nakonec nejde pouze o nalezení výsledku „početní úlohy“: nacházíme si svůj vlastní způsob, jak postupně jít na řešení celé sady problémů. Ale tím se také vytváří pocit nutného sebevědomí, že něco zvládneme i v budoucnu, protože jsme právě zvládli jednodušší úlohu. Pak přijde zjištění, že už problém umíme vyložit i kolegům. Tím nabíráme sílu i na něco obtížnějšího, a najednou přijde vhled do širší teorie a nakonec i poznání. Přijít na něco sám, sama – to je pravdu „velké potěšení ducha“, to přináší radost.

Váš manžel působí na stejném pracovišti ve stejném oboru jako vy. Vidíte v tom výhodu či naopak ?
V takové situaci – jste „člověkem z oboru“ -- lze víc pochopit jak radost toho druhého z případného úspěchu a těšit se s ním, ale také příčinu nebo okolnosti případného neúspěchu a rovněž ho pak sdílet (nebo s tím raději něco udělat).

Prolínají se vaše profese do soukromí, řešíte spolu pracovní problémy ?
Určitě spolu mluvíme o práci i po práci. Ale podle mého názoru je práce na naší fakultě organizována velice účelně, manažersky a na konkrétní pracovní problém je nás spolu s kolegyněmi nebo kolegy, tedy včetně mého manžela, dohromady víc.

Jak ráda trávíte svůj volný čas ?
Ráda čtu, poslouchám hudbu, zejména ctím mistra Sebastiana (Bacha), a to od doby, kdy studentská permanentka do bratislavské Reduty na jeden měsíc stála 11 Kčs. Ráda jsem na kopcích s výhledy a v lesích, jen ještě nemám svou „mapu rostlin východních Čech“: loni na jaře jsme se potěšili nádherným kobercem chráněných bledulí v Čenkovicích, ale nevím ještě, kam se jít podívat kupř. na poniklece, hlaváčky nebo petrklíče. Ráda jezdím i za vzdálenějšími cíly a když jsou dokonce kolem nich vody Jadranu, tak obvykle to bývá to nejlepší. Ve všední a rušný den stačí i chvilka na lavičce v zahradě, nejlépe však spolu s někým z mé rodiny.

Děkujeme za velmi zajímavý a příjemný rozhovor. Přejeme mnoho vnímavých studentů, kteří se s matematikou mají rádi, i dostatek času pro vaše záliby a blízké.

Redakce