aktuální číslo archiv o telegrafu hledání

Okénko do historie: Rok 1945

O závěru války, Jaltě a některých okolnostech poválečného uspořádání světa
(část l.)
Letošní rok je vzhledem ke konci druhé světové války rokem jubilejním a navozuje množství úvah o minulosti, historickém dění, vývoji mezi léty 1939-1945 a po roce 1945. Je příležitostí k zamyšlení a rekapitulaci nejenom válečných událostí, ale i širších společenských a životních souvislostí.

Do roku 1945 vstupovaly evropské i mnohé mimoevropské národy s oprávněnými nadějemi na brzký konec válečných útrap, protože druhá světová válka se přes pokračující tvrdé boje chýlila od léta 1944 neodvratně ke svému konci.

Po vylodění Spojenců v Normandii a otevření tzv. druhé fronty v západní Evropě se vývoj válečných a osvobozovacích akcí na evropském kontinentu zintenzivnil a postavení nacistického Německa se přes sebejisté vystupování jeho představitelů začalo stávat kritickým. Na přelomu července a srpna 1944 vypuklo polské protifašistické povstání ve Varšavě, avšak bez vnější pomoci bylo nacisty po dvou měsících hrdinného odporu utopeno v krvi. Na konci srpna vstoupili do národního povstání rovněž Slováci. V srpnu 1944 postoupila sovětská Rudá armáda k Visle, na jihovýchodním úseku obsadila Bulharsko, Rumunsko a přenesla boje na území Maďarska. Německá vojska vyklidila Řecko, Albánii a byla domácím odbojem i sovětskými jednotkami vytlačena z Jugoslávie. Na Západě se vylodily další americké divize v prostoru jižní Francie, v srpnu povstala Paříž, do které 25. 8. vtáhly vítězné oddíly De Gaullovy „Svobodné Francie“. Na Apeninském poloostrově se fronta ustálila na podzim 1944 na linii Spezie-Rimini, ze které zahájila anglo-americká vojska na jaře 1945 osvobozeneckou operaci do severní Itálie. 29. dubna 1945 byla německá vojska, dislokovaná v severní Itálii, přinucena k bezpodmínečné kapitulaci. Postavení německých armád v západní Evropě nedokázala zachránit ani jejich překvapivá a dočasně zdařilá protiofenzíva v Ardenách v prosinci 1944.

Poté, co o anglo-američtí spojenci obnovili soudržnost západní fronty, následoval v lednu-únoru 1945 jejich pochod k Rýnu. Po plném ovládnutí jeho levého břehu a březnovém překročení Rýna u Remagenu pokračoval rychlý postup anglo-amerických armád do nitra Německa. V dubnu se jim podařilo zlikvidovat velké uskupení 21 německých divizí v Porúří a donutit je ke kapitulaci.

Ve stejné době zahájila sovětská vojska rozsáhlou sérii operací po celé délce východní a jihovýchodní fronty. V lednu osvobodila mj. Varšavu a Krakov, na československém území Košice a Prešov, v únoru se zmocnila Budapešti, na sklonku března vstoupila do Rakouska, 4. 4. osvobodila Bratislavu, před polovinou dubna 1945 dobyla Vídeň a 26. 4. Brno. 16. dubna 1945 nastoupila Rudá armáda na berlínském směru k útoku na Berlín a 25. dubna se na Labi u německé Torgavy setkali sovětští a američtí vojáci východní a západní evropské fronty.

Bylo téměř dobojováno, i když na některých místech Německa a střední Evropy disponovali nacisté stále ještě početnými útvary a pokračovali v omezeném odporu. 30. dubna spáchal Hitler sebevraždu a 2. května německá vojska v prostoru Berlína kapitulovala. V českých zemích vypuklo na počátku května 1945 protiněmecké povstání, jehož středem se stala Praha. 6. května byla Američany osvobozena Plzeň a v následujících dnech celá oblast jižních a jihozápadních Čech ohraničená linií Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice. Ve dnech 7. a opakovaně 8. května 1945 byla podepsána v Remeši resp. Karlshorstu u Berlína definitivní kapitulace nacistického Německa, 9. května dorazila do Prahy sovětská Rudá armáda a při likvidaci zbytků nacistických oddílů v Čechách padly ve dnech 11.-12. května 1945 u Příbrami údajně poslední výstřely druhé světové války v českých zemích a Evropě. Druhá světová válka v Evropě skončila a ke svému závěru se blížily i boje s fašistickým Japonskem na Dálném východě.

Zatímco předchozí telegrafický, samozřejmě neúplný a do značné míry toliko informativní a ilustrativní výčet některých klíčových událostí v období od léta 1944 do jara 1945 připomínal především dramatické boje druhé světové války, politici vítězících mocností se ve stejném období začali při vzájemných setkáních domlouvat nejen o nejbližších válečných plánech a povinnostech spojenců, ale i o podobě míru a poválečného uspořádání světa. Jejich představy o budoucnosti Evropy nebyly v tomto případě ani zdaleka totožné, lišily se rozdílnými politickými zájmy i předpokladem jejich realizace.

Svou roli při spřádání příštích osudů lidí, národů i zemí sehrála v tomto směru i Jaltská konference vrcholných představitelů USA, Velké Británie a Sovětského svazu na Krymu v únoru 1945…

Konference představitelů tří spojeneckých mocností protihitlerovské koalice - Franklina Delano Roosevelta, Winstona Churchilla a Josefa V. Stalina - byla zahájena v lázeňském letovisku Jalta na Krymu dne 4. února 1945 a trvala celý týden. Nebyla první ani poslední svého druhu, nicméně její závěry měly dalekosáhlou - a jak se mělo vzápětí ukázat - i v mnoha směrech nedobrou platnost.

Jalta se stala v dalším dlouhém období předmětem sporů a kritických výhrad, protože byla velice často spojována s poválečným rozdělením Evropy na dvě rozdílná politická, ideologická, hospodářská a také vojenská pásma. Byla a je jí zpětně přisuzována role při spuštění "železné opony" mezi Východem a Západem a nepřímo i při následném vyvolávání atmosféry konfrontace mezi oběma protichůdnými soustavami kapitalismu a někdejšího socialismu. Jalta byla a je jak předmětem realistických a často nelichotivých analýz a zároveň je opřádána v řadě případů i řadou mýtů a politických hypotéz, které v rámci rozpolcené Evropy získávaly v minulosti na věrohodnosti a přispívaly k přesvědčení, že poválečný stav Evropy odpovídá platným velmocenským úmluvám a je tudíž po právu neměnným. Měly přispět k završení totální porážky nacistického Německa a Japonska i k dohodě o mírové podobě poválečného světa. Hovořilo se o tom, kdo co komu na Jaltě odstoupil, daroval či potvrdil a tzv. zaručené zprávy vnášely do mezinárodních vztahů velice často pocit svrchovanosti jedněch a beznaděje druhých. Stalin a jeho následovníci v Kremlu zcela bezostyšně tvrdili, že Jalta uzákonila rozdělení světa na sféry vlivu včetně sovětské nadvlády nad východní Evropou.

Jaká tedy byla či nebyla Jalta doopravdy, co způsobila, v čem byl její dosavadní výklad nadsázkou a z čeho je při jejím hodnocení třeba vycházet? Ponechme přitom poněkud stranou otázky vojenské spolupráce spojeneckých mocností, které měly v jednání na Krymu samozřejmé své důležité místo a soustřeďme se na připomínané skryté poslání a dědictví Jalty.

Na začátku roku 1945 sledovali spojenečtí představitelé rozdílné priority: prezident Roosevelt se velice snažil vyhnout do určité míry naivnímu idealismu Woodrowa Wilsona z období po první světové válce a kladl důraz na ustanovení účinné Organizace Spojených národů, jíž by dominovaly velmoci. A velmi mu záleželo ne tom, aby se sovětské jednotky zapojily do závěrečné fáze války s Japonskem. Britský premiér Churchill doufal, že se mu v zájmu Anglie podaří uchovat v Evropě rovnováhu sil. Byl odhodlán zabránit Rooseveltovi, aby Stalinovi neučinil příliš mnoho ústupků. Sovětský vůdce Stalin byl rozhodnut upevnit a učinit trvalými územní a politické výhody, které Rudá armáda ve východní Evropě získala a ve jménu Sovětského svazu je dále prohlubovat a rozšiřovat. Tomu všemu měla z hlediska jednotlivých zúčastněných státníků tak či onak napomoci právě jaltská schůzka.

Místo setkání vybral a dalo by se říci, že neústupně prosadil Stalin. Roosevelt a Churchill se původně snažili přimět Stalina, aby se s nimi sešel na západní půdě, ale marně. Navzdory stáří F. D. Roosevelta a jeho těžké nemoci trval Stalin na setkání v Jaltě. Winston. Churchill sám soudil, že je to pravděpodobně to nejméně vhodné místo, které mohlo být nalezeno, nakonec se však on i Roosevelt sovětskému naléhání podvolili.

Ještě před Jaltou požádal Churchill Roosevelta o separátní jednání, na kterém by spolu prodiskutovali vše potřebné: "Ať je to tedy Jalta! Sejdeme se však spolu ještě před tím na Maltě, aby se na Krymu nikdo z nás nedopustil chyby." Prezidentu Rooseveltovi se do předběžné porady s Churchillem moc nechtělo, nechtěl při svém vrozeném taktu dát popud jakýmkoliv řečem o anglosaském "spolčení", avšak posléze souhlasil. Porada vedoucích činitelů USA a Velké Británie na Maltě se uskutečnila 2. února 1945 a Churchill na ní zdůrazňoval, že není žádoucí, aby "Rusové okupovali v západní Evropě (rozumějme v Evropě na západ od sovětských hranic - Z.M. ) víc, než bude nutné". V této spojitosti vznikl na jednání dokonce menší spor, kde a kterým směrem tedy má být v příštím období veden hlavní úder anglo-amerických armád na Německo, avšak ten byl v podstatě okrajovou záležitostí schůzky a hlavní pozornost byla věnována možnostem společného postupu Roosevelta a Churchilla na Krymské konferenci. Porada na Maltě by ovšem neměla být nekriticky zdůrazňována nebo zveličována. Byla konzultací, nebyla spiknutím proti Sovětskému svazu a samo jednání v Jaltě to potvrzovalo. Roosevelt řídil jaltská jednání bez předsudků, bez záludností, se snahou o objektivnost rozhodování.

Z Malty letěli Roosevelt a Churchill se svým početným doprovodem asi 700 lidí na Krym. Přistáli na letišti v poblíž Simferopolu a odtud putovali auty na sto kilometrů vzdálenou Krymskou riviéru. Po celé trase vartovali v nepřetržitých zástupech sovětští vojáci a byla rozmístěna vojenská technika. Bezpečnostní opatření byla dokonalá.

V Jaltě nebo poblíž Jalty byly ubytovány jednotlivé delegace "kde se dalo" a "v těch nejlepších podmínkách, jaké byly na Krymu, osvobozeném od fašistických barbarů, vůbec možné" (F. Roberts). Rooseveltovou rezidencí a místem, kde se také konala oficiální jednání "silné trojky", byl dřívější carský Livadijský palác, Churchill bydlel dvacet kilometrů odtud ve vile bývalého carského velvyslance v Londýně Voroncova a Stalin si zvolil za své dočasné sídlo tzv. Jusupovův palác. Ubytování bylo tedy značně rozptýlené, běžný vzájemný kontakt řadových účastníků delegací byl takřka vyloučen a pouze čelní představitelé delegací se měli možnost vídat i mimo oficiální setkání. Sovětským hostitelům tato dílčí izolace delegací dozajista nevadila, spíše naopak. Dané podmínky nepřály neformálním výměnám názorů na nižších stupních, většina rokování byla sešněrována organizačním protokolem, nebyli přítomni novináři, kteří by mohli o průběhu konference prostřednictvím agentur průběžně referovat po celém světě.

Takže se znovu nabízí otázka, proč zrovna Krym? Snad pro náznak příjemného předjaří, které mohlo být pro churavého Roosevelta ve zdejší oblasti požehnáním? Snad, možná, avšak skutečné důvody byly zřejmě rafinovanější, jak se od vypočítavého Stalina dalo očekávat. Zejména Churchill asi tušil, že Stalin nezdůrazňuje uskutečnění schůzky právě v Jaltě bezdůvodně a jen ze své známé nechuti cestovat kamkoli a najmě mimo území tehdejšího Sovětského svazu. Správně usuzoval, že Stalin touží mít při jednání na své straně "výhodu domácího prostředí", přesvědčivě dokumentující hrůznost světové války a škody, které způsobila jeho zemi. (Krym byl válkou vskutku zle poznamenán. Podle slov účastníka britské delegace Sira Franka Robertse "byla všude spoušť... a jen velmi málo obytných domů zůstalo ve svých základech.")

Prostředí samo mělo být ve Stalinově režii výzvou Spojencům, aby uznali reálnou i morální opodstatněnost sovětských zásluh, návrhů i požadavků, jakkoli vnějším rámcem jednání měla být rovnoprávná diskuse s hledáním optimálních a spravedlivých řešení. Zdá se, že Churchill si i pod zorným úhlem svých vlastních představ, zájmů a politických zkušeností nejlépe uvědomoval mnohoznačné Stalinovy plány. Tušil, že směřují dál, než jenom k pouhému vítězství nad fašismem a k nastolení poválečného míru. Přes veškerou úctu k Sovětskému svazu jako válečnému partnerovi Churchill Stalinovi a jeho sovětskému režimu nedůvěřoval, byl rozhodnut čelit předpokládanému Stalinovu expanzionismu v uspořádání poválečné Evropy a nedat mu neuváženou diplomacií známku legitimity.

Organizační okolnosti schůzky na Krymu zřejmě přispěly ke vzniku rozdílných výkladů nebo dokonce mýtů o souvislostech Jalty s poválečným uspořádáním Evropy a mezinárodních vztahů. Prvou z často opakovaných domněnek se stalo tvrzení, že Roosevelt a Churchill byli na Krymu Stalinem přelstěni, že Roosevelt nedokázal při svém chatrném zdraví vzdorovat energickým požadavkům Stalina. V tomto případě nešlo zřejmě o nic víc, než o pouhou smyšlenku. Roosevelt nebyl sice zdráv, ale už zde bylo řečeno, že jednání řídil s přehledem, se společenskou noblesou a přitom s plnou vahou své autority. Jednání dokázal dovést tam, kam zamýšlel.

Další představa o Jaltě má snahu pohlížet na jaltská jednání jako na závěrečnou mírovou konferenci druhé světové války, na níž byla Evropa rozdělena mezi vítěze. Tak trochu bývá v tomto smyslu Jalta srovnávána s vídeňským kongresem 1814-1815 nebo s versailleskou mírovou konferencí 1919-1920. Je jí tedy přikládán v diplomacii druhé světové války vyšší význam, než ve skutečnosti měla, neboť byla jen jednou z vrcholných schůzek představitelů tří koaličních mocností a to nikoli tou poslední. Následovala po Teheránu 1943, předcházela Postupimi 1945 a její výsledky proto nemohly být prozatím považovány za konečné, jakkoli byly velice závažné a vývoj po roce 1945 silně ovlivnily.

Nejčastější, nejnebezpečnější a také asi nejscestnější představou o Jaltě se stal v poválečném období názor, že zástupci tří mocností si v Jaltě mezi sebe poválečnou Evropu jednoduše rozdělili, že do bílé mapy Evropy zakreslili hranice svých zájmů. Předehrou k této tezi mělo být podle mnohých politiků, historiků a žurnalistů (včetně sovětského diplomata V.Berežkova, americké publicistky Flory Lewisové ad.) jednání Stalina a Churchilla v Moskvě v říjnu 1944. Berežkov, který byl tohoto jednání účasten jako tlumočník, potvrdil, že při této příležitosti předal britský ministerský předseda Stalinovi "dnes pověstný list papíru, na němž bylo navrženo rozdělení Rumunska, Řecka, Jugoslávie, Maďarska a Bulharska do sfér vlivu, vypracované formou matematických proporcí". (Šlo o tzv. darebný dokument, jak jej hodnotí historik P. Johnson, podle kterého měli mít Sověti v Rumunsku a Bulharsku 90% a Anglie 10% vlivu, v Řecku měl být poměr vlivu obrácený, v Maďarsku a Jugoslávii se měl vliv obou velmocí rozdělit na polovinu.) Podle svědků převzal Stalin návrh mlčky, ale silnou čarou mlčky zatrhnul jeho text, z čehož Churchill usoudil, že s ním souhlasí. Motivace Churchillova návrhu byla více méně jasná - W. Churchill si v dané fázi války a bojů na Balkáně dělal starosti o osud Řecka, "snažil se u Stalina prosadit svou vůli, aby po válce byla Anglie vedoucí středozemní mocností", k čemuž jí měl napomoci i vliv na současný a příští vývoj v Řecku (F.Lewisová). Profesor filosofie na All Souls College v Oxfordu Lešek Kolakowski hodnotil před časem í kremelské setkání Stalina s Churchilem jako "groteskní konverzaci", která svým tématem dělení vlivu měla sugestivní vliv na veřejné mínění, ačkoli neměla formální úroveň, nezahrnovala do obsahu jednání Spojené státy a nemohla tudíž představovat ani polooficiální stanovisko spojenecké koalice.

Pokračování příště

Zdeněk Macek
Ústav historických věd PdF UHK