tentokráte z pohledu cestovatelského
22.10.-28.10 2005
Paní Poulová a Černá
Část první
Vše na poslední chvíli
ani ne za 5 minut dvanáct, ale spíše 5 minut po dvanácté
Do daleké Indie jsme měly odletět v sobotu 22. října záhy zrána. Až úterý před odletem nám byla doručena víza z indické ambasády. Teoreticky je možné dostat vízum do týdne, ale nikdy nevíte, kdy se vám do úředních dnů připlete nějaký svátek. Obávám se, že pro hodného člověka, který nám vízum v Praze zařizoval, Indie na dlouhou dobu nebude destinací jeho srdce. Čtyři návštěvy na ambasádě mu vzaly kus života, nicméně víza vydoloval.
Víza nebyla jediným napínavým bodem. Paní kolegyně na poslední chvíli sháněla očkování a počítala dny, vejde-li se do všech hepatitid, tyfů a meningokoků. Já zkušeně proočkovaná z cest předchozích bych byla bývala mohla být v pohodě, kdyby se mi kdesi neschoval očkovací průkaz (našel se, ale dal si na čas). A tak jedna počítala injekce a druhá, které vypršel pas na konci srpna, si začala zběsile zařizovat pas nový – ďas ví proč - až někdy ke konci září. Do odletu zbývaly 3 týdny.
Nuže v pátek večer před odletem byly pasy, víza, očkování zdárně posbírány. V 9 večer crrr, crrr telefon z Plzně; spolupořadatel e-learningové konference pozapomněl koupit dary. Začalo další poletování a shánění. Balení zavazadel bylo opět odloženo. Do odjezdu na letiště zbylo zoufale málo času na spánek- sotva dvě hodiny. Poznámka k balení. Neodpustím si malou radu do pléna „ Nikdy nikomu neraďte co si vzít s sebou. Třeba kolegyni, že na cesty jsou dobré-co dobré-nezbytné trekové boty. Nikdy to neocení. Budou ji v kufříku neustále zavazet, k elegantním oblečkům se nehodí, jsou těžké a především zabírají místo mnohem důležitějším proprietám jako – hedvábí, čaj, kašmírové šály popřípadě koberce!!!
Na letiště jsme dorazily zdárně. Na kolegy z Plzně a Prahy jsme si počkaly, dočkaly se jich a letenek též. Bagáž jsme si nechali zabalit do efektních kokonů a nalodili se na palubu směr Frankfukt.