Jára Cimrman byl průkopníkem slepých uliček. Moderní člověk se domnívá, že vědečtějším přístupem než objevovat své vlastní omyly, je poučit se ze zkušenosti světaznalých.
Doporučí-li Vám zkušený cestovatel (přesněji cestovatelka), že jet do Indie bez trekových bot je sebevražda (velmi bolestná), a podloží-li toto tvrzení několika argumenty o cestě vlakem ve společnosti hadů, štírů, myší a krys, i přes vrozený odpor k mučícím nástrojům umístíte jedny podobné boty do svého zavazadla. I přes to, že ho zaberou ¾.
Nutno říci, že pouze při balení před odletem se boty do kufru vešly. Všechny ostatní cesty si patrně chtěly náležitě užít a sveřepě se odmítaly nechat potupně umístit uvnitř.
Odpočítávání ke startu začalo v sobotu před třetí hodinou ranní (ó jak nelidské). Poslední poklidná cesta, z cest budoucích, byla ta na letiště. Sice v nás hlodala drobná pochyba, zda se na letišti setkáme se zbývajícími členy expedice, ale obavy jsem odložily až na Ruzyň. Pravda, připusťme si, že více než od dvě eLearnigové kapacity, nám přízemně šlo o naše letenky.
Protože tento příspěvek bude dále pokračovat, je zřejmé jsme se zdárně setkali.
Také odbavení (kupodivu i kufru s bagančaty) proběhlo hladce. Možná to bylo způsobeno faktem, že kufry byly tak dokonale zavinuty do fólie, že dostaly vzhled, tvar i podobu dokonalého kosmického kokonu a boty v nich nebyly patrné.
Cesta do Frankfurtu byla krátká a bezbolestná. Za to cesta z Frankfurtu do Madrasu byla neskonale dlouhá a poměrně bolestná. Zvlášť některé partie lidského těla na sebe upozorňovaly velmi nevybíravým způsobem a s přibývajícími hodinami stále intenzivněji.
Přistání okolo půlnoci celá výprava vysíleně leč nadšeně přivítala, nic netušíc, že následující dvě hodiny stráví v poměrně nehostinné letištní hale čekáním na kokony.
Okolo druhé hodiny, když jsme všichni čtyři absolvovali všechny nezbytné odbavovací procedury včetně ranního průklepu imigračními úředníky, čekal epochální šok. Průchodem skleněnými dveřmi z odbavovacího prostoru jsme se přenesli do časů koloniálního impéria.
Okamžitě jsme byli identifikováni jako vzácní hosté z dalekých exotických Čech, ke každému z nás se vrhl nosič v bílé, nažehlené, skvěle padnoucí uniformě se zlatým lemováním.
Zavazadla nám byla vyrvána z rukou, byli jsme eskortování k flotile naleštěných limůzín a bez možnosti protestu usazeni každý do jedné z nich. Kde jsou naše kufry a zbývající členové výpravy, jsme neměli sebemenší tušení. Skutečnost, že jsou dvě hodiny ráno a byly porušeny nejzákladnější cestovatelské zásady – jsme rozděleni, v neznámém vozidle řízeném neznámým řidičem (byť v slušivé koloniální uniformě) se neznámým městem řítíme neznámo kam, v některých z vyvolávala drobné znepokojení, zatímco ostatní zakoušeli svíravý pocit zoufalé nejistoty.
Slávka Černá
Petra Poulová