Telegraf
čtrnáctideník ze života Fakulty informatiky a managementu
Výlet do Terezína – tam i zpět…
Terezín – pevnost, vězení, koncentrační tábor a ghetto, kasárna a nakonec komplex muzeí.
V neděli 26. listopadu jsme se hromadně (početně zatím nejúspěšnější výlet semestru) vydali autobusem směr Terezín.
Tak jak se venku rozplývala mlha (a v autobusu alkoholový závan značky Event a spol.), upadali naši zahraniční svěřenci do slastného spánku, aby načerpali síly na věci příští. K ještě dalšímu doplnění energie, jsme zasedli k časnému obědu. Pak už následovaly dojmy – a to myslím v poměrně koncentrované formě.
Prohlídka Malé pevnosti byla zpočátku zábavná… Fotečky, srandičky… To asi tak prvních 5 minut než jsme se dostali do jedné z cel. Když se, nás 32, konečně namačkalo do malé syrové místnosti, řekla průvodkyně, že cela byla v období protektorátu pro dvojnásobný počet lidí. Další informace: hygiena a příděly jídla… Najednou se úsměvy vytrácely. – Sprchy a „hygienická zařízení“, místnosti upravené pouze pro návštěvu delegace Červeného kříže, popraviště, cely pro 600 lidí… Podobně to pak vypadalo i v dalších muzeích a expozicích.
Poměrně silný efekt měl i dokumentární snímek. Stačilo deset minut na popsání toho, jak podle německé propagandy běžel život v Terezíně během druhé světové války. Deset minut čtení strohých ale děsících statistik. Deset minut čtení: Registr osob B.A - hlášeno 1000 osob, přežilo 6, Registr D.F – deportováno 1000, nikdo nepřežil… Během deseti minut se přečetly desítky registrů, zatímco se na plátně míhali dosud zdravé obličeje majitelů těch budoucích čísel. Čísla během deseti minut, přes sto tisíc lidí během pěti let.
Je mi líto, ale těžko bych psal o tom, jak jsme se nasmáli v Terezíně (i když sklíčenost postupně zase opadala) a jak jsme si to všichni užili. Bylo dobré to místo vidět, bylo dobré snažit se pochopit aspoň tu malou trochu, kterou nám naše chápání chápat dovolí. Výlet se povedl a stál za to. I když v trochu jiném slova smyslu než ty předešlé.
Terezín – pevnost, vězení, koncentrační tábor a ghetto, kasárna a nakonec komplex muzeí. Zvláštní muzea – taková která vůbec nechválí naši minulost a neukazují hrdě exponáty doby. Možná proto, že ne vždy můžeme být hrdí… Při pohledu na to, čeho je člověk schopný, je jen chabou výmluvou, že to udělali „oni“ – to nebyli „naši“… Všechno udělali lidi lidem. Jen to bylo „kdysi“, tak to už to dnes nejsou lidé, ale „oni“.
I my jsme lidé, i my budeme jednou oni. Bůh chraň abychom byli někdy „takoví oni“.
Za Buddy System
Lukáš Vaněk