aktuální číslo archiv o telegrafu hledání

Taiwan – Rok na krásném ostrově. Část třetí – Příjezd do Kaohsiungu a Čínský nový rok psa

9. února jsme se konečně probraly z časového posunu a dorazily do Kaohsiungu. Toto město je druhé největší na Tchaj-wanu a jinak úplně nejhustěji obydlené.

Po jízdě luxusním autobusem - kde si připadáte lépe než doma na gauči, protože sedačky jsou vždy pro jednoho, před sebou máte obrazovku s mnoha programy a okolo vás chodí usměvavé „letušky“ a nosí vám čaj, kávu a sušenky - jsme přesedly do taxíku. Za 150 korun se nám v něm podařilo usnout a zdály se nám sny o tom, jak rozumíme čínštině, protože jsme v ní slyšely všechny ostatní jazyky. Po dvaceti minutách nás Yanni probudila, že už jsme na místě. Taxík zastavil přímo před kolejemi, takže jsme naše těžké batohy nesly z Prahy až sem zhruba 5 minut.

Rozkoukaly jsem se po kampusu a zjistily, že National Sun Yat-sen University je opravdu moc krásná. Z pokoje máme sice výhled jen na schody, ale z balkónu na druhé straně vidíme moře a hory. Na studentský průkaz se dostaneme na školní pláž, ale koupat se tu dá jen v létě. Yanni pokračovala v úžasném starání se o nás a pořád nás učila něco čínsky a dokola nás chválila, jak nám to jde dobře. Naše pocity byly ale úplně jiné, protože jsme pořád nerozuměly ničemu a trvalo nám hrozně dlouho, než jsme si něco zapamatovaly. Když to teď vidím s odstupem jednoho roku, zhruba po devíti měsících se člověk naučí většinu základních znaků a jejich zvuk a potom už se to pamatuje lépe… Je to boj, ale ohromě zajímavý! Vytvořily jsme si tedy sérii mnemotechnických pomůcek a mluvily jsme, kde se dalo.

Pokoj na koleji byl jemně řečeno ve velkém nepořádku, který po sobě zanechaly holandské studentky, které jej obývaly semestr před námi. Na parapetu jsme měly hnízdo nějaké neidentifikovatelné zvěře, tak jsme jej odstranily koštětem a modlily se, aby v něm nebydlely ty smrtonosné včely. Tento zážitek mi už  teď připadá hodně úsměvný. Tchaj-wan je velmi civilizovaná země a naše předsudky se velmi brzy rozplynuly. Myslím, že hlavně z Tchaj-wanského obdivu k Americe jsou všude varovné cedulky, ale jinak nebezpečí většinou nehrozí. V noci jsem klidně chodila ven sama a ve městech se člověk rozhodně nemusí bát pít nápoje s ledem a jíst se dá téměř všude, pokud se držíte pravidla: kde je hodně lidí, tam vaří dobře a nezávadně.

Lampiónová slavnost, která je závěrečným večerem oslav Čínského nového roku, rozhodně upoutala naši pozornost. Slavil se Rok psa, který byl unikátní svou délkou 385 dní, tedy celých 13 měsíců. Tento jev se za posledních 2300 let opakoval pouze 12x, což bylo určitě znamení něčeho výjimečného, co nás v tomto roce potká.

Oslavy v Kaohsiungu probíhaly velkolepě. Všude spousta světel a v okolí Love River výstava lampionů, které vyráběly děti z místních škol. K vidění byly lampióny různých tvarů a barev. Od klasických červených po roztodivně tvarované. Nejvíce lampiónů bylo ve tvaru psa, ale našli se i lední medvědi, lodě a některé neidentifikovatelné tvary. Atmosféru doplňoval ohňostroj za zvuku klasické hudby světových autorů, takže tentokrát jsme Yanni mohly hrdě říct, že to, co právě poslouchá, je Novosvětská symfonie.

Snažily jsme se ještě sehnat ony červené lampiony a přání k novému roku, která se lepí vedle dveří, ale po oslavách už se žádné výprodeje nekonaly. Pro jistotu jsme ale neuklízely, nevynášely odpadky a nehádaly se, protože to podle čínské tradice přináší smůlu do celého příštího roku. Trochu nás mrzelo, že nám nikdo nedal hong-bao neboli červenou obálku, kterou dostávají děti a studenti na Nový rok a mnohdy je to jejich jediné kapesné na celý rok. Na druhou stranu, my už jsme ale peníze dostaly předem od Univerzity Hradec Králové a od T-Mobilu, kterým bych tímto chtěla velmi poděkovat.

Zuzana Folprechtová