Telegraf
čtrnáctideník ze života Fakulty informatiky a managementu
Víkend plný překvapení
Blížila se sobota, den, kdy Buddy Team pravidelně připravuje aktivity pro zahraniční studenty. Nejčastěji se naše mezinárodní skupinka, musím říci, že tento semestr dosti početná, vydává do nejrůznějších koutů naší republiky. Nadcházející víkend měl však být něčím výjimečný.
V plánu aktivit, který studentům zasíláme, stálo „Surprise Weekend neboli Víkend plný překvapení“. Ti pozornější nebo taky zvědavější z našich zahraničních kamarádů se nás již předem vyptávali, co že se bude tento víkend dít. Část našeho plánu jsme vyzradit museli, a sice to, co by si studenti neměli zapomenout přibalit s sebou, abychom však dodrželi to, co už stojí v samotném názvu celé akce, zůstávali jsme tajemní.
Už od počátku nám štěstí nebo spíš počasí přálo a v rámci dodržení tématu dne jsme se probudili do PŘEKVAPIVĚ slunného podzimního rána. Sluníčko a to, že jsme všichni mohli zůstat déle v peřinách, nám vyloudilo úsměvy na tvářích a my se vesele vydali k našemu cíli. Čekala nás procházka z Palachových kolejí k Flošně, která byla vlastně začátkem onoho přichystaného překvapení. Během cesty jsme se pěkně rozehřáli, dokonce proběhl pokus o to zlákat skupinku k dopolednímu běhu. Tato přehnaná aktivita už ovšem nesklidila úspěch u ostatních, a tak jsme (opět překvapivě) u běhání zůstali jen já a Marc z Francie.
Na Flošně nás uvítali členové Buddy Teamu, kteří mezitím tělocvičnu přichystali. Všichni se převlékli do pohodlného oblečení a my jsme konečně mohli naše překvapení prozradit. Celý den se měl nést v duchu hesla „Kdo si hraje, nezlobí“. Pro studenty byl připraven pestrý program v podobě her pro ucelení kolektivu a také sportovního klání. Psát zde o principech jednotlivých her by bylo zbytečně dlouhé. Věřím, že se mnohým z vás při zmínce názvů jako „Hutututu“, „Sibiř“ či „Bab-babedy-bab“ vybaví usměvavé chvilky stejně jako nám.
Na úvod jsme zvolili hru rozehřívací, a to Hutututu. Cílem této hry je získat do svého týmu co nejvíce lidí, k čemuž vám stačí se jich při běhu na protihráčovo pole dotknout. Problém ovšem spočívá v tom, že po celou dobu, co jste na nepřátelském území, musíte na jeden nádech vydržet co nejdéle říkat právě „Hutututu“. Při této hře měla jasnou převahu naše pánská část. Jak velkou šanci bojovat měla asi slečna, jejíž nohy se houpaly dobrého půl metru nad zemí? Tato taktika byla úspěšná, s drobnými dívenkami se jejich tým loučil již dříve než vyběhla k soupeři. Další z neméně úspěšných taktik spočívala v takzvaném převálcování, kdy některé z pánů nezadržela na svém území ani celá početná skupina týmu. Jistě pochopíte, že po této fyzicky náročné hře jsme si museli odpočinout. Následovala hra, kterou bych po jejím absolvování osobně nazvala „Kdo si uzme více čokolády“ neboli oficiálně „Sibiř“. U této hry většina skupiny sedí v kroužku a postupně hází kostkou. Uprostřed jsou již nachystány potřebné rekvizity, tedy bunda, čepice, šála, rukavice, talíř s příborem a na něm tabulka čokolády. Padne-li někomu z přítomných šestka, musí jít doprostřed, obléci si všechny věci a začít krájet příborem čokoládu. V průběhu oblékání ale ostatní v kroužku nadále házejí s cílem hodit šestku a dostat se tak blíže k vysněné čokoládě. Výsledek pak byl opět vcelku parodický. Kroužek se rozdělil na tři skupinky. Tu první tvořili ti, kteří ať házeli jak házeli, šestka ne a ne padnout. Další dvě skupinky byly v tomto ohledu šikovnější. Avšak pouze jedna z nich se dostala k tomu, aby kousek čokolády skutečně okusila. Ta druhá, ač se jí dařilo ono kouzelné číslo hodit, zůstala pouze u marného, ale pro ostatní velice komického navlékání rukávů, rukavic či pracného zamotávání se do předlouhé šály. Jejich sen o ochutnání oné sladkosti se rozplynul, jakmile již zmíněná nejšťastnější skupinka hodila další ze svých šestek a před očima všech čokoládu spořádala.
Na obědě jsme doplnili potřebnou energii a pokračovali turnajem ve volejbale. Při poslední hře „Bab-babedy-bab“ jsme zůstali v úzkém kruhu lidí a protože jsme byli unavení a popletení, někteří méně jiní více, všichni jsme se „za trest“ ocitli v kruhu několikrát. Takže jsme na sebe dělali „opičky a srandičky“ až do samotného závěru dne.
A co bych dodala na závěr já? Pokud vyhledáváte společnost, rádi poznáváte zajímavá místa naší země a jste, jak se říká, pro každou legraci, pak si myslím, že být součástí Buddy Systemu by vás obohatilo a rádi byste na tyto akce vzpomínali, stejně tak jako my.
Kateřina Durloková, Buddy System UHK