aktuální číslo archiv o telegrafu hledání

Yes, we survived!

Sice se den již od rána tvářil poněkud zamračeně, avšak úsměvy v našich tvářích jsme mu silně oponovali a chvílemi se i zdálo, že sobotu přesvědčíme, aby se na nás alespoň na vteřinku pousmála. Nic nám tedy zdánlivě nebránilo v zahájení první části naší výpravy za poznáním do Muzea řemesel v Novém Dvoře v Letohradě.

Za koordinace našich Buddíků jsme se pomocí pohodlného vláčku dopravili na nádraží v Letohradu, kde na nás hned po vystoupení z vagónu čekala úvodní dešťová sprcha. Díky ní jsme však překonali všechny časové rekordy v putování z bodu A, resp. Vlakového nádraží v Letohradu, do bodu B, resp. Muzea řemesel v Novém Dvoře. Vichr, který nás po cestě provázel pouze výhružným ofoukáváním, jsme pak v jeho plné síle sledovali naštěstí již jen skrze prosklené vchodové dveře muzea.

O pár chvil později jsme se už mohli kochat historickým vývojem a ukázkami nástrojů řemesla kolářského, kovářského, tiskařského, či krejčovského, umístěných v prvním patře expozice, kde nejvíc naše zahraniční kolegy zaujal pohyblivý skanzen, jehož pětadvacet řemeslníků předvádí 15 řemesel. Celé muzeum bylo velmi pěkné a podrobný textový popis na jednotlivých řemeslných stanovištích uspokojil naši zvídavost, byť byla trochu škoda, že v muzeu neměli lépe řešené texty v cizích jazycích. Naši Erasmus přátelé, bohužel ne všichni, dostali do rukou cosi podobné jídelnímu lístku, kde měli v jednotlivých odstavcích vysvětlený význam a historii stanovišť, jejichž číslování bohužel nebylo souvislé, a tak museli hledat v textu příslušné číslo. V případě zájmu popisu některých předmětů jsme ale zahraničním kolegům nabídli improvizovaný překlad, a tak jsme byli nakonec všichni spokojeni.

Při prohlídce druhého patra expozice se nám hlavou míhaly představy o teplém, voňavém pečivu, které již v dávných dobách produkovali pekaři, jež by však nemohli konat své řemeslo bez „pánů otců“ mlynářů. Ukázkou důležitosti tohoto „královského“ řemesla je dominanta druhého patra, vodní mlynářské kolo o průměru šesti metrů.

Třetí a poslední patro nám skýtalo pohled do zákulisí hasičství, či četnictví. Mohli jsme si zde prohlédnout dobové uniformy, nástroje, ba dokonce i policejní protokoly.

Po chutném obědu v budově muzea jsme s plnými žaludky vyšli zpět na vlakové nádraží, odkud jsme putovali do České Třebové. Na této cestě nás neminul přestup v Ústí nad Orlicí, kde jsme díky zpoždění vlaku měli čas i na pár her, kterými náš Buddy System zaujal nejen zahraniční spolucestovatele, ale i ostatní kolemjdoucí a čekající na vlak.

Skrze studený vítr a nepříjemný déšť jsme se probojovali až k našemu cíli, Lanovému centru Peklák, kde mnohé z putujících čekala ještě obrovská zkouška odolnosti za působení nepříznivých vnějších přírodních vlivů, ze kterých jsme všichni nejvíce pociťovali chlad a studený vítr, několikanásobně umocněné našimi promoklými oděvy.

Hned po obhlédnutí terénu byly zájemcům o vstup do parku zapůjčeny jistící prostředky a instruktoři pečlivě dohlédli na jejich navlékání. Samotnému vypuštění jednotlivců na lanovou dráhu předcházela důkladná instruktáž s názorným předvedením a vyzkoušením „nanečisto“ ve výšce, kde nehrozilo nebezpečí poranění. Když byli všichni proškoleni, mohl již první statečný započít svou cestu do neznáma. Jen odvážný Turek Mahmut, zahajující zdolávání lanových překážek, měl tu čest vyzkoušet všech 27 překážek, když byl škodolibě poslán delší trasou. Ostatní bojovali „pouze“ s překážkami šestnácti.

Občas šlo opravdu o překonávání svých vlastních sil a snahu zdolat překážku všemi možnými i nemožnými prostředky. Nutno však podotknout, že se nikdo nevzdal bez dokončení dráhy, za což patří, především studentům z teplejších krajin, náš zasloužený respekt a obdiv.

Když jsme se navrátili domů, unaveni, ale s nadšením jsme si celý den pochvalovali a hrdi sami na své dovednosti a možná až nečekanou odolnost jsme mohli konečně zvolat „Yes, we survived!“.

Za Buddy System Vladimír Nodžák