Telegraf
čtrnáctideník ze života Fakulty informatiky a managementu
Translatologický seminář Katedry aplikované lingvistiky
Dne 01. 04. 2008 se uskutečnil na Katedře aplikované lingvistiky tradiční translatologický seminář, který byl tentokrát věnován problematice vlastních jmen v překladu. Přednášku proslovila paní prof. PhDr. Jana Králová,CSc. z Filosofické fakulty Karlovy university.
Studentům i zainteresovaným učitelům z Fakulty informatiky a managementu a z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové přiblížila podstatné souvislosti a teoretická východiska řešení tohoto překladatelského úkolu.
V další části sdělení přinášíme podstatné části přednášky:
„Vlastní jméno představuje specifický jazykový prostředek substantivní povahy. Označuje jedince, jednotlivinu nebo množství chápané jako individuum a odlišovat je od ostatních jedinců nebo jednotlivin dané třídy a identifikovat je jako jedinečné objekty. Od apelativ se odlišují především absencí generického významu, zpravidla nemají charakterizační schopnost (s výjimkou tzv. mluvících jmen) a k označovaným objektům se vztahují zejména na základě individuální, společenské a dobově podmíněné konvence (Karlík, Nekula, Pleskalová eds. 2002:205). Pokud jde o funkce vlastních jmen, onomastická teorie dosud nepodala jejich obecně přijímanou definici ani výčet a popis jejich funkcí. Jako hlavní a specifická se chápe (1) jejich funkce nominalizační, identifikační a individualizační (viz výše) a (2) funkce diferenciační, která vymezuje vzájemný vztah tako definovaných prvků. Dále se někdy vymezuje (3) funkce komunikativní, která se realizuje na základě známosti denotátu pro účastníky komunikačního aktu (z oslovení křestním jménem získávají jak informace jazykové povahy – rod, utvoření pojmenování, tak i pragmatické povahy – vztah k oslovované osobě apod.), (4) funkce asociační, evokační, konotativní (auto Fiat Bravo), (5) funkce ideologizující, mytizující a honorifikující (Masarykova univerzita, Avenida del Generalísimo), (6) funkce sociálně klasifikující, lokalizující či zařazující pojmenovávaný objekt do nejrůznějších sociálních, náboženských, národnostních, kulturních a prostorových souvislostí (El Juez Salomón de Granada v titulku novinového článku o moudrém soudci), (7) funkce deskriptivní, charakterizační (Organizace spojených národů, ale např. i příjmení vytvořená na základě názvů profesí, řada přezdívek, případně výše zmíněná „mluvící jména), (8) funkce expresivní, emocionální a s ní související i funkce estetická a poetická, pod něž spadá i dojem, jakým dané jméno v příslušném společenství půdobí. (Karlík, Nekula, Pleskalová eds. 2002: 145).
V pragmatickém smyslu se z funkčního hlediska onymický systém jeví jako volba, užití, příp. působení vlastních jmen. Každý onymický (pojmenovávací) proces je pak determinován společenskou relevancí, chápanou jako uvědomění si potřebnosti pojmenovat příslušný objekt (Knappová 1992: 211, 1995: 276). Výsledek pojmenovávacího aktu závisí na prvcích obecně lingvistických, na pojmenovávacím systému konkrétního jazyka a na použitelnosti jeho jazykových, resp. slovotvorných prostředků i na aspektech týkajících se specificky vlastních jmen. Volba konkrétního jména je tedy výsledkem řešení vztahu mezi potřebami příslušného společenství a využití výrazových možností daného jazyka (Knappová 1992: 211).
Vlastní jména tedy představují polyfunkční jednotky a jsou specifickou součástí každé kultury. Uvedené aspekty se pak zvýrazňují v mezikulturní komunikaci, kde proto mají vlastní jména specifické postavení a v textu se stávají často nejnápadnějším příznakem jeho „cizosti “ Tato cizost může být i záměrná. Projevem záměrné cizosti se stává např. vytváření hybridních pojmenovávání firem typu KYTKOLAND, případně zkratkovitá pojmenování typu DRINGS (podnikateli jsou doktor + inženýr + společníci), využití apelativ a antroponym cizího původu (Knapová 1995: 281 – 282.) Není tedy náhodou, že na jejich překlad / překládání existují zcela protichůdné názory i mezi teoretiky, o prakticích či poučených laicích nemluvě. V české tradici se touto problematikou zabývá Levý (1983: 114 – 117) a upozorňuje na skutečnost, že v literárním překladu je vlastní jméno možno přeložit pouze, pokud má výhradně významovou hodnotu, a na roli, kterou zaujímá postavení jména ve významové výstavbě překládaného díla (textu). Zároveň připomíná, že bez případné substituce se překlad obejde pouze při překladu mezi příbuznými jazyky (srov. též Arregui Baragán 2006) a zdůrazňuje povinnost komplexního přístupu k překladu vlastních jmen, jeho dobovou a sociální podmíněnost i roli překladatelova idiolektu.
V novější době vychází řada autorů ze snahy definovat normy pro zacházení s vlastními jmény v překladatelském procesu a docházejí často k protichůdným závěrům: např. Moya (2000) razí koncepci, že ačkoli jsou vlastní jména definována jako nepřeložitelná, je třeba mít na paměti, že toto pravidlo má celou řadu výjimek. Na druhé straně zastánci opačného názoru, totiž že vlastní jména lze překládat jako kterékoli jiné pojmenování (např. Fischer 2006), přiznávají, že v tomto směru existují jisté dobově podmíněné specifické konvence. V tom se shodují s dnes již klasickou prací R. Rabadán (1991: 130 – 132). V tomto pojetí představují vlastní jména jazykový materiál, který by se sice mohl překládat, ale dobová (a místní) norma vymezuje, zda je překlad povinný (např. pro španělštinu jde o apelativa u jmen králů a knížat, vybraná toponyma a názvy oficiálních organizací a institucí), v ostatních případech je pak doporučována transkripce. Specifický případ pak představují jména, která s sebou přinášejí určité konotace, ale autorka se v tomto případě ztotožňuje s Newmarkovým tvrzením, že jejich překlad je dobově podmíněn. Tím můžeme např. vysvětlit, proč v češtině hovoříme o královně Alžbětě II. (v české tradici jsou zakotvena pojmenování alžbětinská dobra, alžbětinské divadlo), ale o princi Charlesovi (vedle doby, kdy tato osobnost vstoupila do českého kontextu zde hraje rovněž roli asociace na prince Karla z dynastie Habsburků).
Na skutečnost, že je obtížné definovat jednotný přístup k překladu vlastních jmen upozorňuje nověji rovněž např. Arregui Baragán (2006: 187) a zejména v souvislosti s funkcemi uvedenými pod čísly (3) – (7) a podobně jako před ní Levý (1983) zdůrazňuje nutnost dokonale analyzovat výchozí text a zařadit jej do co nejširších kulturních souvislostí.
1. Obecná charakteristika překladatelských postupů při překladu vlastních jmen
I když z výše uvedeného vyplývá, že je velmi obtížné generalizovat přístup k překladům vlastních jmen, autoři (např. Levý 1983, Knappová 1983, Mougoyanni 2001, Fischer 2006) vymezují pro překlad vlastních jmen následující překladatelské postupy:
1.1. Kalkování
Tohoto postupu se využívá zejména tam, kde je součástí vlastního jména generické pojmenování: Černé moře – (šp.) Mar Negro – (fr.) Mer Noir – (angl.) Black Sea – (něm.) Schwarzes Meer (Mougoyanni 2001) - berlínská ulice Straße der Menschenrechte - (šp.) calle de los Derechos Humanos (Fischer 2006: 228).
1.2. Výpůjčka / transkripce
Zahrnuje i možné pravopisné přizpůsobení: Berlin – (šp). Berlín, Texas - (šp. z historických důvodů) Tejas (Mougoyanni 2001: 48). J. Levý (1983: 115) upozorňuje na problémy vycházející z neznalosti původní podoby jména transkribovaného do výchozího jazyka z jiného grafického systému v souladu s konvencemi odlišnými od jazyka cílového
1.3. Substituce
Substituce může nabývat dvojí povahy:
a) jde o různé varianty téhož osobního jména, zejména řecko-latinského (křesťanského) původu: Jan – (šp.) Juan - (fr.) Jean – (ang.) John apod. ((Mougoyanni 2001: 48), (něm.) Mainz – (šp.) Maguncia – (č.) Mohuč
b) zejména u toponym jde o náhradu „kulturním ekvivalentem“: (něm.) Markplatz – (šp.) Plaza Mayor (Fischer 2006: 228)
Specifickou povahu nabývá substituce např. mezi španělštinou a češtinou v případě těch pojmenování měst, dalších geografických útvarů příp. institucí, která mají metonymickou povahu a ve výchozím společenství jsou běžně srozumitelná: (šp.) Ciudad Condal – Barcelona, (šp.) Ciudad Imperial – Toledo, (angl.) Emerald Isle – (č.) Irsko, apod. – často je chybně interpretováno jako součást názvu dané reálie.
1.4. Explicitace
Jde o doplnění informace, zejména kulturního charakteru : (něm) Bundeshaus – (šp.) Bundeshaus, la sede del Parlamento Federal (Ficher 2006: 228).
1.5. Generalizace
Pod pojem generalizace zahrnuje Fischer (2006: 228) náhradu vlastního jména apelativem: (něm.) Berliner Dom / Kölner Dom / Berner Münster – (šp.) catedral. Podle našeho názoru jde v tomto případě o obecnější vztah proprium – apelativum jako prostředek pro vyjádření textové koheze a koherence a jeho využití při překladu může být v různých jazycích omezené i dalšími faktory (Králová 1994), v češtině zejména absencí kategorie členu.
2. Problémy vyplývající ze specifického vztahu mezi pracovními jazyky
Chápeme-li překlad, zejména v podmínkách kulturní asymetrie, jako zdroj inovací v cílové kultuře, je třeba i při analýze překladu vlastních jmen respektovat další pravidlo, specifičnost tohoto vztahu pro každý jazykový / kulturní pár, jeho dobovou dobovou podmíněnost a v neposlední řadě i funkci překládaného textu.
2.1. Vliv vnitřních zákonitostí pracovních jazyků
Ačkoli je volba vlastního jména vždy určitým kompromisem mezi pojmenovávacími potřebami daného společenství a využitím výrazových prostředků příslušného jazyka (Knappová 1992: 211), bývá role struktury pracovních jazyků při analýze překladů často opomíjena. Jedním z autorů, který této otázce věnuje pozornost, je Fischer (2006: 236-238), a to zejméná v souvislosti s problémy vyplývajícími z německé slovotvorby a pravopisu při převodu do španělštiny. Do této skupiny můžeme zařadit i zmíněné konvence výslovnosti např. zkratek, případně dalších názvů podniků, produktů apod. (O2, chotave v textu). Často zejména v médiích tato skutečnost nebývá respektována.
Lze konstatovat, že čím výraznější jsou strukturní a typologické rozdíly mezi pracovními jazyky, tím složitější je využívání překladatelského postupu výpůjčky / transkripce, a to včetně případné grafické úpravy.
Zatímco ve strukturně a typologicky blízkých jazycích, zejména analytických, bývá hlavní problém spatřován zejména ve výslovnosti cizích jmen, vezmeme- li jako příklad češtinu ve srovnání s dalšími (analytickými) jazyky, bohatě rozvinutá zejména jmenná flexe a tvoření pojmenování odvozováním v češtině se stává překážkou pro aplikaci transkripce ve prospěch postupů ostatních. Ve flexi i při odvozování totiž dochází k tak výrazným nejen pravopisným, ale i fonetickým posunům, a to proto, že se jednotlivé tvary, případně adjektiva ve větší či menší míře od původního cizojazyčného tvaru vzdalují. Nepřímým potvrzením této skutečnosti je nejen např. fakt, že součástí kodifikace českého pravopisu je i uvádění tvarů flexe a odvozování adjektiv, jejichž důsledkem jsou i pravopisné změny v jednotlivých tvarech: a to včetně případů, kdy kodifikace umožňuje v češtině dvojí tvary např. Carrara – adj. carrarský / kararský, La Mancha – adj. lamančský, Mallorca – genitiv Mallorky / Mallorcy, adj. mallorský, Québec – genitiv Québeku / Québecu, adj. quebecký / québecký. (Pravidla pravopisu), ale i potřeba tvoření některých vlastních jmen upravit zákonem (jména podniků a institucí – Knappová 1995). Na druhé straně právě tlak na skloňování vede k výraznějšímu „počešťiování“ podoby vlastních jmen při překladu do češtiny než při překladu např. mezi němčinou a angličtinou nebo francouzštinou. Z této skutečnosti vychází i konstatování z Lidových novin:
Samostatný problém představuje uvádění vlastních jmen a názvů ze třetí kultury – nejde jen o odlišné konvence transliterace z jiných typů písem (šp.) Al Qaida – (č. )al-Kaida), (šp.) Bahréin – (č.) Bahrajn apod, ale i nutnost „dvojí substituce“ v cílovém jazyce.
Pro ilustraci zmíněných vztahů zde uvádíme ukázku kulturního programu Institutu Cervantes v Praze:
Juan Critósomo de Arriaga, conocido como «el Mozart español», nació en Bilbao el 27 de enero de 1806 y falleció en París en 1826… (str. 22)
Juan Critósomo de Arriaga, známý jako „španělský Mozart“ se narodil v Bilbau(1) 27. ledna 1806 a zemřel v Paříži(2) v roce 1826… (str. 23)
V příkladu (1) se projevuje flexivní charakter češtiny, a to změnou koncovky, v případě (2) jde o substituci českým pojmenováním hlavního města Francie.
2.2. Sociolingvistické aspekty
V podmínkách kulturní asymetrie vystupují do popředí rovněž sociolingvistické aspekty, související nejen s prestiží jednoho z pracovních jazyků, ale také s jejich variantností s internacionalizací jazykové situace, a to jak ze synchronního, tak z diachronního hlediska a v neposlední řadě i v přístupu ke kodifikaci jazykových jevů.
Projevem variantností jazyka je mj. i existence paralelních subsystémů vlastních jmen v různých sociálních skupinách a komunikačních sférách. Jako příklad se zpravidla uvádějí domácké podoby vlastních jmen, z našeho hlediska se však jako podstatnější jeví odlišné uvádění jména např. v dokumentech, v úředním styku apod. a v domácím prostředí, v kruhu přátel, spolužáků atp., ale např. i existence dvojí toponymie v bilingvních oblastech ať už z diachronního nebo synchronního hlediska. Jako příklad lze citovat španělské varianty San Sebastián – Donostia, s odpovídajícími adjektivy sansebastiano – donostiarra, příp. Sevilla s adjektivy sevillano - hispalense apod.
Internacionalizace jazykové situace není, alespoň na našem území, jevem izolovaným: např. z diachronního hlediska na češtinu působila němčina, ruština, po dlouhou dobu koexistovala se slovenštinou, v současné době je pod vlivem angličtiny. Prestiž toho kterého jazyka vedla např. i k volbě křestních jmen, případně k volbě varianty oslovování ve formálním i neformálním styku a výrazně se projevuje zejména při vytváření jmen obchodních (Knappová 1995: 283).
Se sociolingvistickými aspekty souvisí i přístup ke kodifikaci zacházení s cizími jmény, a to jak v původních, tak v překladových textech.
2.3. Funkce textu, textový typ, žánr
Způsob zacházení se jmény cizího původu v textech souvisí rovněž s textovým typem / žánrem překládaného textu. Jako příklad můžeme uvést doporučení pro přepis jmen z jazyků nepoužívajících latinskou abecedu – např. jména z ruštiny - původní jména se rekonstruují – Shakespeare, ale při transliteraci souvislého textu se zachovává přepis, který zároveň částečně naznačuje běžnou výslovnost cizojazyčných výrazů v češtině – Jazyk komedij Šekspíra. (Pravidla pravopisu: 76) Odlišný typ transliterace se pak objevuje např. v osobních dokumentech.
Poněkud odlišná je situace v případech, kdy vystupuje do popředí zejména nominalizační, identifikační a diferenciační funkce vlastních jmen – i když se např. v českém tisku a v beletrii. setkáváme běžně s počeštěnou verzí jména Norimberk, při hlášení na nádraží se však vždy hovoří o stejném městě jako o „Nürnberg“ apod., v osobních dokladech se zpravidla volí spíše verze v původním jazyce, v překladech umělecké literatury naopak není úzus jednotný (Levý 1983, Knappová 1983).
Zájem o zacházení s vlastními jmény v mezikulturní komunikaci není omezen jen na Českou republiku, ale projevuje se, jak bylo uvedeno, i v mezinárodním měřítku. Pro práci s cizími jmény v českém prostředí považuji proto za významné uvědomovat si jak funkci daného vlastního jména v příslušném textu (např. v průvodcích se jako nejvhodnější jeví zachovat původní verzi – s takovou se totiž turista nebo zájemce setká např. na plánu města, na automapě apod) specifiku vztahu mezi pracovními jazyky (zde se v zájmu zachování původní verze jeví jako vhodné např. užití cizího jména v přístavku , tedy v 1. pádě – v Bilbau / ve městě Bilbao), tak sociologické i sociolingvistické souvislosti a vliv daného textovému typu a žánru.
Použitá literatura:
Akademická pravidla českého pravopisu. Praha 1993.
Arregui Baragán N. (2006) La traducción de alusiones culturales: los antropónimos. IN: Bravo Utrera S., García López R. (coord.) Estudios de traducción: problemas y perspectivas. Las Palmas de Gran Canaria: str. 187 – 196.
Čmejrková S., Daneš F., Kraus J., Svobodová I. (1996) Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha.
Daneš F. (1979) Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. IN: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha: str. 79 – 91.
Fischer M. B. (2006) Pllaza Potsdamer – Ida y vuelta. Topónimos alemanes en la prensa española. IN: Bravo Utrera S., García López R. (coord.) Estudios de traducción: problemas y perspectivas. Las Palmas de Gran Canaria: str. 227 – 241.
Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (eds.) (2002) Encyklopedický slovník češtiny. Praha.
Knappová M. (1983) K překládání osobních jmen. Naše řeč 66, 4: 169 – 173
Knappová M.(1992) K funkčnímu pojetí vlastních jmen. Slovo a slovesnost, 53: 211 -214
Knappová M. (1995) Obchodní jméno jako fenomén onomazilogický a funkční. Slovo a slovesnos, 56: str. 276 – 284.
Králová J. (1994) K otázce vlivu překladu na vyjadřování textové koheze v českých textech. Naše řeč, 77, 1994, 4: str. 186 - 190.
Králová J.(v tisku) Proper names in inter-cultural communication: from prescription to description. IN: Králová J. Jettmarová Z. et. al. Tradition vs. Modernity: from the Classic Period of the Prague School to Translation Studies at the Beginning of the 21st Century
Kulturní program / Programa cultural, Červenec /Julio – září / septiembre 2007. Praha.
Levý J. (1983) Umění překladu. Praha.
Matheisus B- (1935, 1982) K výslovnosti cizích slov v češtině. IN: Jazyk, kultura, slovesnost. Praha: str. 151 – 161.
Moya Jiménez V. (2000) La traducción de los nombres propios. Madrid.
Mougoyanni Ch. (2001) Antroponimia y toponimia: estrategias de traducción. IN: Folia translatologica. Praha: str.44-60.“
Ilona Semrádová
vedoucí Katedry aplikované lingvistiky FIM UHK