Dne 25.října se skupinka milovníků výtvarného umění z řad studentů i profesorů FIM UHK vypravila na výstavu Vincenta van Gogha do Vídně. Připomeňme si společně krásný den strávený v rakouské metropoli.
Je sobota ráno, ručičky hodinek ukazují teprve půl páté a zatímco celé město Hradec Králové ještě spokojeně spí, naše výprava za uměním a poznáním právě začíná. Jakmile je naše skupinka kompletní, můžeme vyrazit. Cesta autobusem ubíhá rychle, většina šťastlivců se ještě na několik chvil ponoří do spánku. Z něho nás probouzí příjemný hlas paní průvodkyně, která nás již cestou vyzbrojuje užitečnými informacemi.
Kolem půl 10. jsme na místě. Vídeň nás přivítala s otevřenou náručí. Pan řidič s přehledem zvládl dopravní situaci a připravil nám okružní jízdu probouzejícím se velkoměstem. My jsme tak ještě z vyhřátého autobusu obdivovali krásu a monumentálnost vídeňské architektury, která svou majestátností připomínala slavnou minulost města.
Zanedlouho jsme stanuli před samotnou Albertinou, kde se konala výstava. Před galerií již čekaly dlouhé zástupy lidí a protože jsme měli zakoupené vstupenky předem, k naší radosti a naopak nelibosti umění chtivých nadšenců v dlouhých řadách, hladce a bez čekání jsme vklouzli dovnitř.
A konečně. Stáli jsme tváří v tvář umělci s velkým „M“, přesněji řečeno spíše s velkým „V“. Sledovali jsme tahy jeho štětce, pohyby jeho ruky. Obdivovali jeho expresivitu, pestrost barev a následovali jsme jeho pouť za hledáním sebe sama. V originálních dílech van Gogh jakoby nabyl nového rozměru, neopakovatelného v jakékoli reprodukci. Celá atmosféra byla však narušena davem obdivovatelů, kteří bez přestání proudili dovnitř, a tak se výstava podobala spíše lovu štvané zvěře, v němž vyhrávají jen ti nejprůbojnější návštěvníci. Na vlastní kůži jsme poznali, jak složitá je cesta k umění, a také to, že si každý musí tu svou správnou cestu nalézt sám.
Od Albertiny naše kroky směřovali k památkám a architektonickým skvostům Vídně. Někteří z nás následovali hlas paní průvodkyně, někteří se odpojili a vydali se najít si „tu svou Vídeň“. V podvečer jsme se všichni zdárně sešli u autobusu. Plni dojmů a bohatší o nové zážitky jsme se vydali vstříc domovu.
Věřím, že ještě dlouhou dobu budeme vzpomínat na setkání s geniálním van Goghem, na vůni sacher dortu, sladkou chuť mozartových koulí či zvláštní atmosféru města.
Barbora Němcová, MCR3