číslo 8/2005, vyšlo 16.05.2005
Okénko do historie: Rok 1945
O závěru války, Jaltě a některých okolnostech poválečného uspořádání světa
(část 2.)
Realita Jalty byla navzdory uváděným názorům a stanoviskům mnohem prozaičtější: Spojenci jednali o vojenských realitách dané doby, mezi než náležel i fakt, že Rudá armáda osvobodila či okupovala východní Evropu včetně celého Polska. Tuto realitu nemohli přehlédnout ani negovat, avšak nechtěli podřizovat této pro budoucnost problematické skutečnosti ostatní body svého rokování. Tím nejnaléhavějším úkolem bylo dosáhnout vítězství nad Hitlerem a zorganizovat obsazení Německa. Tady nebylo mezi účastníky konference v podstatě žádných rozporů. Bez průtahů a komplikací byl rovněž potvrzen sovětský slib vstoupit nejdéle tři měsíce po kapitulaci Německa do války s Japonskem. (Roosevelt byl spokojen, neboť v té době neměly USA ještě dokončenou přípravu přísně utajované atomové pumy a mohly pouze odhadovat její účinnost i vliv na další průběh války. Účast Sovětského svazu v bojích na Dálném východě slibovala urychlit vítězství spojenců a zabránit tak průtahům války a nevyhnutelnosti dalších lidských obětí.)
Ostatní body jaltských jednání už byly složitější, méně jednoznačné a k dohodám bylo leckdy zapotřebí nejrůznějších kompromisů. Založení Organizace Spojených národů, jež bylo dlouhodobě sledovaným zájmem USA, bylo v Jaltě považováno za hotovou věc a jeho způsoby i čas mohly být proto konkretizovány. Sovětský svaz záměry vytvoření OSN plně podporoval, neboť západní spojenci vyhověli po dílčím a dočasném zaváhání sovětskému nároku, aby vedle zastoupení SSSR v OSN byly samostatnými zakladateli a tedy i členy této mezinárodní organizace další dvě nebo dokonce tři sovětské republiky (Ukrajina, Bělorusko resp. i Litva). Sovětská delegace ospravedlňovala tento požadavek utrpením a podílem těchto zemí v boji s fašistickými agresory, nepochybně však jím sledovala též otázku příštího poměru hlasů a sil v OSN.
Při projednávání reparací Německa a jeho satelitů se sice objevila určitá různost představ a názorů, avšak jejich řešení v dané chvíli nespěchalo a bylo proto ponecháno k rozhodnutí další vrcholné schůzce (v Postupimi). Co se Německa týče, Roosevelt asi potěšil Stalina a znepokojil Churchilla, když ohlásil svůj záměr stáhnout americké jednotky z Evropy do dvou let po ukončení války. Tato skutečnost zřejmě vedla britského premiéra k tomu, aby i přes silný odpor Roosevelta a Stalina a své vlastní výhrady k De Gaullovi trval na požadavku účasti Francie při okupaci a poválečné správě Německa. V otázce poválečného Německa a poválečné Evropy tu Churchillovi splývala tradiční anglická koncepce rovnováhy sil s nutností učinit vše proti neúměrnému nárůstu sovětského politického a vojenského vlivu na kontinentě. Dohody o repatriaci válečných zajatců, mnoha tisíc uprchlíků a osob totálně nasazených ve střední Evropě do jejich vlasti, kolem kterých bylo v příštích létech hodně rozruchu a dohadů, zejména s ohledem na brutální perzekuční postoje sovětských orgánů k navrátilcům, byly zatím v Jaltě považovány za přirozenou součást jakéhokoliv poválečného uspořádání evropských poměrů. Předpokládané vydání sovětských a jugoslávských občanů, kteří bojovali na straně Hitlera, soudům a spravedlivému potrestání v příslušných zemích, v tu chvíli nikoho z účastníků Jalty nevzrušovalo a nebudilo jejich lítost. V dosud trvajících podmínkách války nebyly skutečnosti nebo podezření z vlastizrady spojovány s eventuální politickou či ideologickou motivací činů a pud sebezáchovy obžalovaných byl v této věci považován za nedostatečnou polehčující okolnost.
Problematickým okruhem záležitosti se ukázaly zejména otázky východní Evropy a Polska a právě s nimi je vzpomínka na Jaltu nejčastěji ztotožňována. Jakkoli Stalin získal území pobaltských států, Besarábie (Moldávie), Bukoviny, východního Polska a části Finska prostřednictvím tajných protokolů s Hitlerem, politickým nátlakem nebo přímou vojenskou expanzí, nemínil se jich po porážce fašistického Německa vzdát. Navíc uvažoval zcela nepochybně i o rozšíření svého politického vlivu do oblasti střední a jihovýchodní Evropy, které ve stejném čase Sovětská armáda osvobodila a obsadila. Zjevným i skrytým vojensko politickým plánům Sovětského svazu se pokoušel v Jaltě čelit hlavně W. Churchill, Roosevelt vycházel více z momentálních potřeb spojenecké spolupráce a v kontraverzních otázkách budoucnosti střední a východní Evropy zastával na rozdíl od Churchilla a Stalina pasivnější postoje. Nebyl neprozíravý, spíše hledal konsensus za cenu kompromisů. V dané chvíli mu i v duchu tradiční politiky Spojených států leželo na srdci více než poválečné uspořádání Evropy dění v Tichomoří a konečný výsledek tamější války.
Při uvažování o hranicích Polska uznala Jalta anexi předválečných východních polských území Sovětským svazem. Západní spojenci tak vyšli vstříc Stalinově argumentaci sovětských (ruských) historických a etnických nároků na tyto oblasti, protože v dané době ještě neznali utajenou amorální část sovětsko-německých dohod z roku 1939. Stalin zcela záměrně opíral v Jaltě svůj požadavek západních sovětských hranic o tzv. Curzonovu linii z let 1919 - 1920, která byla etnicky více méně správná a Britové či Američané proti ní sotva mohli protestovat, když ji kdysi navrhla někdejší Dohoda. Curzonova linie se však ve své původnosti týkala toliko linie příměří a jako demarkační čára nebyla ani v nejmenším míněna jako stálá státní hranice. Teď se jí s tichým souhlasem spojeneckých velmocí stala. Kompenzaci za ztracené oblasti na východě mělo Polsko obdržet na úkor dosavadního německého státu - v jeho severní a východní oblasti. Dlužno doložit, že polská politická reprezentace nárokovala hranici na Odře už na počátku války, kdy o jejím průběhu a výsledcích nebylo ještě ani potuchy, zprvu však počítala i se zachováním původní východní hranice polského státu.
Jaltská konference sice ještě nové polské západní hranice nespecifikovala, ale princip jejích vytyčení byl vysloven. V jeho duchu stanovila o pár měsíců později konference spojeneckých velmocí v Postupimi, že západní hranici Polska budou zhruba tvořit řeky Odra a Nisa. Západní mocnosti ovšem uvažovali o kladské Nise, zatímco Stalin myslel na západněji položenou lužickou Nisu a svůj požadavek prosadil. V předjaří a na jaře 1945 vedl vývoj válečných operací a jaltský předpoklad příštích polských hranic k živelnému odchodu německého obyvatelstva z budoucích polských resp. sovětských území na západ. Spolu s následujícím organizovaným odsunem německého obyvatelstva ze Slezska, Pomořan, části Braniborska a východního Pruska do okupačních zón Německa představoval tento exodus proud více než sedm milionů lidí. V oblasti za Odrou a lužickou Nisou ztrácela někdejší Říše čtvrtinu svého území (114 tisíc kilometrů čtverečných), na níž žilo v roce 1939 přes 9,5 milionů obyvatel, kteří se až na nepatrnou část asi 50 tisíc lidí považovali za Němce. Samovolný odchod či řízený odsun německého obyvatelstva z příštích sovětských nebo polských území probíhal v tragické atmosféře. W. Churchill, který se na vrcholných spojeneckých konferencích zprvu nepozastavoval nad "lidskou stránkou" uvažovaných územních a hraničních změn, později přiznal, že přesun obyvatelstva byl dramatickou akcí, při níž zahynulo podle některých ukazatelů až 1,3 milionu Němců.
Podrobně byla na Krymu zvažována velmocemi i otázka polské vlády, neboť "úplným osvobozením Polska Rudou armádou zde vznikla nová situace". Stalin velkomyslně připustil, aby stávající prosovětská prozatímní revoluční (lublinská) vláda byla rozšířena o jednotlivé představitele polské politické emigrace v Londýně a přejmenovala se na polskou prozatímní vládu národní jednoty, ale provedená změna byla ve svém úhrnu pouze kosmetickou úpravou dřívějšího kabinetu, na jehož charakteru a prosovětském politickém zaměření se toho změnilo ve skutečnosti jen velmi málo. Přetrvávající převahou komunistů neodrážela vláda pluralitu názorů ani demokratické mínění silné většiny polské veřejnosti a nerespektovala ani politické představy a názory obyvatelstva.
Stalina mohla jaltská dohoda o polské vládě a hranicích Polska plně uspokojovat: Ve Varšavě mohla odstoupení východního Polska Sovětskému svazu parafovat jen převažující komunistická vláda, která tak také neprodleně učinila. Zároveň zasévalo posunutí polského státu na západ sémě nesváru mezi Německo a Polsko, čehož Sovětský svaz uměl bezprostředně po válce obratně využívat. Sověti, kteří za přítomnosti Rudé armády podnítili vznik předchozí i současné prozatímní vlády, si svůj vliv na její činnost uchovávali dál. Západní Spojenci se v Jaltě dohodám o Polsku nebránili a dost možná věřili Stalinovu závazku, že se "Polsko stane silným, svobodným, nezávislým a demokratickým" a že Poláci z londýnského exilu či západního hnutí odporu se budou moci na řízení Polska odpovídající měrou podílet. Příslib svobodných voleb je naplňoval uspokojením a důvěrou v demokratický vývoj Polska. Vystřízlivění nastalo v tomto smyslu velmi záhy: Zakládající konference OSN, která byla v americkém San Francisku, zahájena v dubnu 1945, se málem rozpadla, když vešlo ve známost, že Moskva nechala zatknout šestnáct Poláků, kteří přijeli do Sovětského svazu k mezistátnímu jednání a svým politickým profilem Stalinovi neimponovali. Rovněž Churchill v roce 1946 přiznal, že "dohoda uzavřená v Jaltě, na níž jsem se podílel, byla krajně příznivá vůči sovětskému Rusku, ale byla podepsána v době, kdy nikdo nemohl vyloučit, že by se válka s Německem nemohla protáhnout až do léta nebo podzimu 1945, a kdy se předpokládalo, že válka s Japonskem bude trvat ještě 18 měsíců po porážce Německa." Ve spojitosti a konkrétním poválečným vývojem ve střední, jihovýchodní a východní Evropě byl nucen Churchill na jiném místě svého citovaného projevu konstatovat, že "tohle rozhodně není a nebude svobodná Evropa, za jejíž vybudování jsme bojovali..."
Tím, že Jalta uznala prozatímní polskou vládu národní jednoty, která zůstala pod kontrolou polských komunistů a Sovětského svazu, přijala podle L.Kolakowského jaltská konference ve skutečnosti - de facto - i sovětskou kontrolu nad Polskem a umožnila Stalinovi, aby rozhodoval o tom, které politické strany v Polsku budou napříště "demokratické" a budou se smět podílet na "svobodných volbách". Zde už nešlo o pouhou a pochopitelnou eliminaci fašistických a kolaborantských živlů z veřejně politického života svobodné země, nýbrž o cílevědomé sociální a třídní politické ovlivňování vnitropolitických procesů v Polsku ve prospěch SSSR. Spojenci neměli prostředky, aby Sovětům zabránili nastolit na území, které obsadili, jejich politický pořádek a Jalta tak vytvořila pochybné zdání právoplatnosti všech nastalých poválečných změn v Polsku a východní Evropě. Úvahy o tom, že úmyslem Jalty bylo vytvoření nebo alespoň schválení sovětské zájmové sféry v Evropě, je ovšem fikcí a dodatečnou politickou konstrukcí. Nicméně zůstává faktem, že hranice střední, jihovýchodní a východní Evropy byly určovány s tichým souhlasem spojenců Stalinovými arbitrážními dekrety a bez jakýchkoliv zástupců národů či zemí, jichž se to týkalo. Přitom neexistovala formální mírová smlouva s Německem, která by v některých případech konečné změny a úpravy kodifikovala. Přesto by neměla být otázka poválečných hranic v přítomné době znovu prověřována a spojována se snahami o jejich dodatečnou korekci. A to nikoli proto, že by tyto hranice byly ve svých jednotlivostech vždy beze zbytku spravedlivé. Zákonná, historická a etnická kritéria jsou však v mnoha bodech tak rozporuplná, že neexistuje absolutně spolehlivý způsob, jak určit, co komu náleží. Neexistuje řešení, které by mírovými prostředky mohlo zeměpis Evropy bez chaotických důsledků a nacionálních otřesů změnit. Daleko účelnější a rozumnější může být pro východní ale i střední Evropu s řadou obdobných problémů poválečného vývoje její vrůstání do nové Evropy, v níž přestanou být staré spory, faktické či domnělé křivdy v územním uspořádání precedentem neustále oživovaných mezinárodních nesnáz a třenic.Pokračování příště
(předchozí díl)Zdeněk Macek
Ústav historických věd PdF UHK