číslo 9/2005, vyšlo 01.06.2005
Okénko do historie: Rok 1945
O závěru války, Jaltě a některých okolnostech poválečného uspořádání světa
(závěrečná 3. část)
Dohodu o Polsku provázela v Jaltě Deklarace o osvobozené Evropě. Deklarace souhlasně s přístupem k polské problematice předpokládala svobodné volby a obvyklé demokratické svobody v celé východní Evropě a nabízela důstojné a spravedlivé řešení východoevropských záležitostí, jakkoli byla a je některými historiky nebo politology považována za příliš neurčitou a rooseveltovsky rétorickou. (Srov. s V. částí Komuniké o konferenci představitelů tří spojeneckých mocností - SSSR, USA a Velké Británie - na Krymu z 11. února 1945: "....Představitelé tří mocností....prohlašují společně, že navzájem dohodli uvádět v soulad politiku svých vlád v přechodném období politické nestálosti v osvobozené Evropě, kdy budou napomáhat národům osvobozeným z nadvlády nacistického Německa i národům bývalých satelitních států Osy v Berlíně, aby demokratickými prostředky vyřešily své naléhavé politické i hospodářské problémy. Jednou ze zásad Atlantické charty je právo každého národa zvolit si vládní formu, v níž chce žít, a že musí být obnovena státní svrchovanost i samostatná vláda všech národů, jimž je útočné státy násilím odňaly. K vytvoření podmínek, za nichž mohou osvobozené národy vykonávat tato práva, budou naše tři vlády společně pomáhat lidu v každém z osvobozených států i v bývalých satelitních státech Osy v Evropě, kde podle jejich soudu poměry vyžadují a) vytvořit podmínky vnitřního míru, b) provést neodkladná opatření, aby se pomohlo strádajícímu obyvatelstvu, c) vytvořit prozatímní vládní orgány, v nichž budou zastoupeny všechny demokratické složky obyvatelstva a které budou povinny vytvořit co nejdříve na základě svobodných voleb vládu odpovídající vůli lidu, d) usnadnit provedení takových voleb tam, kde je potřeba...")
Následná potíž byla ovšem v tom, že Stalin závažnosti jaltských usnesení a závazků nedbal a západní pojmy svobodných voleb či demokratických svobod si v poválečné politické praxi vyložil po svém.
Mohl tedy učinit Západ v Jaltě pro východní Evropu víc? Podle vzpomínaného Sira F. Robertse nikoliv. Zajisté - prezident Roosevelt mohl být v jednotlivostech důraznější, mohl vidět věci v širších souvislostech, avšak za daných okolností se od konference nedaly očekávat závěry dalekosáhlejší než ty, které byly učiněny. V ovzduší válečného spojenectví a blížícího se vítězství, k němuž řadoví občané SSSR nesmírně přispěli, nebylo dost dobře politicky možné řešit v Jaltě příští osudy východní Evropy tvrdším postupem vůči Sovětskému svazu, zastrašovat jej v daném čase hrozbami, odmítáním poválečné hospodářské pomoci ap. Jedinou eventuální sankcí mohlo být v tomto okamžiku odmítnutí podepsat dohody o Polsku nebo Deklaraci o osvobozené Evropě, ale jejich přijatý text sám o sobě ve svém celku vyhovoval, takže problém tkvěl pouze v důvěryhodnosti Sovětského svazu při naplňování přijatých dohod a jaltských závěrů jaltských závěrů, o které sice bylo možné tiše pochybovat, kterou však zřejmě nebylo možné za momentálních válečných okolností veřejně napadnout. Odmítnutí citovaných dohod by východní Evropě zřejmě nijak zvlášť nepomohlo. Stalin by ztratil i zbytek dosavadních zábran při dodržování ostatních jaltských usnesení a dosavadní spojenecká spolupráce by byla v mnoha směrech ohrožena. Sovětská spoluúčast v dalším vedení války, při řešení otázek Německa, Rakouska, Itálie, Japonska nebo při budování OSN přitom byla v téže době považována za nutnou, samozřejmou a nezastupitelnou.
Mezinárodní atmosféra blížícího se vítězství nad fašismem a konce světové války byla prostoupena úlevou, životním optimismem a vírou v ideální uspořádání světa a společnosti, takže jakákoliv pochybnost o správnosti přijímaných řešení a jejich politických důsledcích byla podvědomě potlačována jako nemístná. (Přirozeně nebylo tomu tak ve všech případech a situacích. Uvážliví politikové Západu si uvědomovali rizika poválečného vývoje, ale jejich hlasy zněly v euforii konce války nepřesvědčivě. W. A. Harriman, tehdejší americký velvyslanec v SSSR, se ve svých pozdějších vzpomínkách zmiňoval o tom, že už před smrtí prezidenta Roosevelta v dubnu 1945 došel k názoru, že "se Stalinem obchodovat nelze, protože porušuje sliby, učiněné v Jaltě". Stalina znal Harriman velmi dobře, i jeho nenasytnou ctižádost a velikášství a jakkoli byl upřímným přítelem ruského a sovětského lidu, uměl domýšlet Stalinovy představy i z jeho zdánlivě nevinných poznámek. Stalina charakterizuje v tomto spojení rozhovor s Harrimanem v Postupimi, kde Harriman s úctou a obdivem vyjádřil přesvědčení, že pro Stalina musí být potěšením stanout po předešlých bojích a strastech v samotném Berlíně, na něž Stalin reagoval velice stručnými a příznačnými slovy: "Car Alexandr se dostal až do Paříže.")
Poválečnou životaschopnost názoru o jaltském dělení sfér vlivu mezi supervelmocemi resp. o jaltském vymezení sovětské sféry vlivu podpořila řada skutečností a významných osobností. S kritickým poukazem na nedostatky předchozí vlády demokratů zdůrazňovali američtí republikáni po úspěšných volbách roku 1952 i chyby, jichž se diplomacie USA dopustila v únoru 1945 na Krymu. Prezident Eisenhower a jeho ministr zahraničí J. F. Dulles mluvili o tom, že američtí představitelé vydali v Jaltě východní Evropu do rukou Sovětů a žádali zrušení jaltských dohod, protože jsou nemorální a nelegální. Z protestů vůči Jaltě odvozovali pak politiku "zadržování" sovětské mocenské expanze nebo "zatlačování" Sovětského svazu a "osvobozování východní Evropy". Rovněž na vrcholné schůzce čtyř velmocí v Ženevě 1955 naznačoval prezident D. Eisenhower, že dědictvím Jalty je situace ve střední a jihovýchodní Evropě, kde byly tamní národy a země zbaveny svobody a svéprávnosti. Názoru na vznik sovětské sféry vlivu jakoby odpovídal též scénář východoněmeckých událostí 1953 či maďarských událostí 1956, do nichž se USA nevměšovaly, zatímco Sovětský svaz protisovětské lidové povstání operativně a tvrdě potlačil. Faktické rozdělení Evropy, které navodil poválečný politický kurz Sovětského svazu, podpořený jeho rostoucí vojenskou silou včetně raket a nukleárních zbraní, zafixoval do vědomí lidí spojitost vzniklého mezinárodního pořádku s jaltskými dohodami.
Změnu v dezinformacích o Jaltě o příčinách poválečných mezinárodních vztahů učinil Bílý dům oficiálně až za prezidenta Ronalda Reagana. Reagan jako republikán zastavil halasné republikánské obviňování Roosevelta z jaltských usnesení a naopak začal využívat jaltských závěrů k prosazování zásad sebeurčení zemí východní Evropy. Jeho tehdejší viceprezident G. Bush (starší) formuloval novou politickou linii Washingtonu roku 1983 zcela jednoznačným způsobem: "..Neuznáváme žádné právoplatné, legitimní rozdělení Evropy. Existuje mnoho nedorozumění pokud jde o podstatu jaltské konference...Tehdy (v Jaltě) nedošlo k žádné dohodě o rozdělení Evropy na sféry vlivu. Velmoci se právě naopak dohodly o společné odpovědnosti všech tří spojenců za všechna osvobozená území. Sovětský svaz se zavázal poskytnout plnou nezávislost Polsku i ostatním zemím východní Evropy a uspořádat tam svobodné volby. Porušení těchto závazků Sovětským svazem je hlavní a nejpůvodnější příčinou dnešního napětí mezi Východem a Západem". Obdobně mluvil i Reagan sám, když o rok později - 1984 - formuloval vztah USA k Jaltským dohodám: "...Odmítáme jakýkoliv výklad Jaltské dohody, který by naznačoval americký souhlas s rozdělením Evropy na sféry vlivu. Pohlížíme na tuto dohodu jako na závazek tří velmocí obnovit plnou nezávislost a umožnit svobodné a demokratické volby ve všech zemích osvobozených od nacistů po druhé světové válce. A není žádného důvodu, abychom zprošťovali Sovětský svaz nebo sami sebe tohoto závazku. Budeme pokračovat v tlaku na úplné splnění tohoto závazku...Pasivně akceptovat trvalé porobení národů východní Evropy není přijatelná alternativa."
Pro Sovětský svaz a jeho východoevropský blok zemí byl tehdy nový kurz USA výzvou ke štvavé protiamerické kampani. Ve vystoupeních představitelů států tzv. socialistické soustavy a sdělovacích prostředcích těchto zemí se ozývala četná demagogická obvinění Spojených států ze "zpochybňování" a "vypovídání" Jalty. Mýtus Jalty totiž Sovětskému svazu plně vyhovoval a hrozba jeho rozmetání se jej bezprostředně dotýkala. Tvrdošíjné lpění Sovětského svazu na konstantách dosavadních mezinárodních pořádků doznalo změny až s nástupem Michaila. Gorbačova do čela SSSR v roce 1985. Nové politické myšlení měnilo vžité představy o významu a skutečném smyslu Jalty i na východě Evropy. Ze sovětsko-amerického vrcholného jednání na Maltě v prosinci 1989 bylo zřejmé, že SSSR nebude bránit probíhajícímu osvobozovacímu a demokratizačnímu procesu ve střední a jihovýchodní Evropě. Odstraňování "železné opony" nemělo být napravováním, nýbrž naplněním Jalty, mělo se stát zdůrazněním nenormálnosti jakkoli motivovaného nebo zdůvodňovaného rozdělení Evropy a zásadním odmítnutím teorií o oficiálních sférách vlivu.
Je tedy závěrem možné jen stručně poznamenat: Vytvoření sovětské sféry vlivu ve východní Evropě resp. mocenských sfér vlivu v Evropě Jalta zavinila pouze nepřímo, protože svými závěry vytvářela pro konkrétní poválečnou politiku Moskvy v osvobozených (obsazených) oblastech zjevné předpoklady. Podle International Herold Tribune Jalta poválečné rozdělení Evropy nekodifikovala, ale vyplynulo z ní. Rozhodující díl viny na rozdělení Evropy a zformování sovětského bloku mělo sovětské nedodržení jednotlivých jaltských dohod a jednostranné prosazování velmocenských plánů SSSR v poválečné východní Evropě. Neuskutečnění nebo zmanipulování poválečných "svobodných voleb" v zemích střední, jihovýchodní a východní Evropy mělo za následek tamější postupné nastolení prosovětských komunistických režimů.(
předchozí díl)
Zdeněk Macek
Ústav historických věd PdF UHK