číslo 9/2005, vyšlo 01.06.2005
Buddy team raftoval na Jizeře
Zahraniční studenti chtěli stále více. Že prý chtějí ADVENTURE (dobrodružství). To není pro Buddy team žádný problém, a tak jsme na 7. a 8. května vymysleli výlet spojený s raftingem a návštěvou Lanového centra PROUD v Harrachově.
Studenti se trochu vyděsili, když jsem chtěla vědět, jak jsou vysocí, kolik váží a jak velké mají boty. Někteří si zřejmě představili, že to jsou míry na rakev. Poté, co jsem vysvětlila, že to jsou údaje potřebné na výstroj – neoprény apod., vyděsili se opět a oznámili mi, že to bereme nějak vážně. Oni prý na raftu jezdí v teplákách...
Vzhledem k několikaletým zkušenostem se zahraničními studenty jsem je na nádraží poslala o čtvrt hodiny dříve. Linkový autobus by na nás nepočkal. Jak se mi to vyplatilo ! Řekové přišli opět pozdě. Cesta autobusem přes Vrchlabí k Harrachovu byla ospalá a dlouhá, ale přežili všichni. Bohužel, již ze silnice bylo vidět, že vody v Jizeře je opravdu velmi velmi málo. Zahraničním studentům naštěstí nedocházelo, co to znamená.
„Na Mýtě“ na nás již čekali rafťáci z Adrenalin Centra Liberec a velmi slušivé oblečky. Po nutné přestávce – káva, cigareta, apod. Jsme si rozebrali svršky a začali jsme se přestrojovat za zkušené vodáky. Následovala úvodní přednáška vůdce Honzy Šípala o základních povelech, bezpečnosti na vodě a nutnosti doplňovat tekutiny (Chorvatky vezly Becherovku). Dostalo se nám ještě pár základních ponaučení, jako že když prší, vodák se má radovat a že optimální množství vody na rafting je tak o metr více než současný stav.
Po rozdělení na jednotlivé posádky některé přešel humor. Odvážní Řekové chtěli jet bez doprovodu a naskákali do Orinoka – prý mají zkušenosti z mořského kajaku. Ostatní jeli na kocábkách s rafťákem, jehož hlavním úkolem je vytahovat svěřence z vody.
Začátek byl opravdu velmi zábavný. Zvláště kamarádi z Řecka velmi rychle zjistili, že Jizera není moře a téměř jako jediným jim bylo opravdu teplo – do té doby, než se poprvé (podruhé, potřetí,...) vykoupali. Nejen vodáci na Orinoku zjišťovali teplotu vody. Také Honzovi z raftu záhadně vypadly dvě dívky a další posádka se vykoupala celá. Já jsem vše pozorovala z dálky, fotila jsem a opakovala si – chtěli dobrodružství, chtěli dobrodružství...
Zanedlouho jsme se dostali k nejobávanějšímu místu na Jizeře. Jen co jsme studentům přeložili, co to znamená Ostrůvek hrůzy, trošku zezelenali. I tak obávané místo někteří překonali na lodích – vždy s dvěma rafťáky. Ostatní zvolili příjemnou procházku.
Studenti se bavili výborně. V okamžiku, kdy začala být větší zima než na začátku, svěřenci zjistili, že jsme teprve v půlce. Sice se stále smáli, ale jejich úsměvy byly o poznání křečovitější a zmrzlejší. Řekové začali konečně ovládat své plavidlo, a tak jsme po třech hodinách plavby, za deště a úplně promrzlí, dorazili na konečné stanoviště.
Následovala sprcha a jídlo a pivo - jak víme, toto zahraniční studenty vždy povzbudí. Po přesunu na penzion se nekonala žádná slibovaná party. Studenti se odebrali do pokojíků a usnuli jak miminka.
Ráno jsme se těšili do Lanového centra. Jenže nebylo nám přáno. Opravdu nikdo z nás netušil, že se ráno probudíme a všude okolo bude úplně bílo. Přes noc sice přestalo pršet, ale napadlo 15 cm sněhu. Nezbylo nám než zamáčknout slzu a vypravit se na výlet do Liberce. Proč ne. Taky pěkný program. Studenti byli naprosto spokojeni, zvláště když seděli v restauraci a pojídali gyros.
Do Hradce jsme se vrátili k večeru a jako třešinka na dortu zde na nás čekala kouzelná duha. Zřejmě znamení, že příště už sníh nenapadne.
Za Buddy Team UHK
Stáňa Nechvílová
