Telegraf - elektronický časopis Fakulty informatiky a managementu UHK

Telegraf

čtrnáctideník ze života Fakulty informatiky a managementu
číslo 9/2005, vyšlo 01.06.2005

Taiwanská kuchyně

Stravovací zvyky jsou zde neuvěřitelné a pro obyvatele starého kontinentu nepředstavitelné. Pan Dr. Kadlčík v přednáškách ze sociologie říkal, že pokud chce člověk poznat zemi, musí přijmout její kulturu (aspoň tak jsem to pochopil).

Jak jsem pochopil, tak jsem učinil, a prvním krokem k poznání Taiwanu jsou stravovací zvyky.
To, že tu nebude knedlo-zelo-vepřo, řízek či svíčková, jsem tušil, ale že to bude takový rozdíl, to mě ani ve snu nenapadlo. Nic nechutná tak, jak vypadá, a nic nevypadá tak, jak chutná (kromě rýže).


Po příjezdu se nás (čtyř studentů FIMu) ujali taiwanští studenti a snažili se nám vyjít maximálně vstříc v poznávání místní kuchyně. Vzali nás na noční trh, kde jsem viděl to, co v životě nikdy předtím. Můj slib a předsevzetí, že jídlo od pouličních kuchtíků jíst nebudu, abych se vyhnul zažívacím potížím, vzal za své hned první den. Naši kamarádi nám nabízeli možné i nemožné pochoutky a tak poté, co jsem desetkrát odvětil „Děkuji, ještě nemám moc hlad“ (i když při pohledu na některé dobroty jsem měl pocit, že mám halucinace), jsem přistoupil na ochutnávku čehosi, co do dneška nevím, jak se nazývá, natož z čeho to bylo. Na nočním trhu je možné sehnat téměř vše živé nebo co se alespoň trochu hýbe. Rád bych uvedl krátký výčet, ale bohužel mnohdy nevím, jak jednotlivé pochutiny pojmenovat, tak Vás odkáži na fotogalerii nazvanou „noční trh v Hualienu“ – doporučuji shlédnout nalačno.


Druhý den našeho pobytu jsme šli do restaurace (opět s našimi průvodci), objednávat z jídelního lístku v čínštině je jako sázet Sportku. Objednat si jídlo, které chci, a přitom neukazovat na vedlejší stůl, je asi jako vyhrát ve Sportce. To mi připomíná scénu z filmu Forrest Gump, jak Tom Hanks sedí na lavičce, otevírá bonboniéru a říká: „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš“. Tedy dal jsem na doporučení a objednal si cosi. Polévka byla výtečná, chaluhový vývar jsem měl poprvé v životě. Druhé jídlo bylo nějaké maso (s největší pravděpodobností hovězí) a příloha rýže. Ovládat hůlky jsme se naučili téměř ihned (abychom netrpěli hlady). Opravdové umění je obrat kuřecí (žabí) stehýnko, to zabere téměř hodinu.


Jídla nejsou solená, zato jsou velmi kořeněná. Na kolejích není kuchyňka, takže všichni se chodí stravovat buď do restaurací v areálu kampusu nebo na ulici, která je v blízkosti kampusu. V kampusu je minimálně pět restaurací a v přilehlé ulici, která je zhruba 500 m dlouhá, Zhi-Xue (čti Dži-šue), je restaurací a pouličních stánků alespoň padesát. Cena jídla se pohybuje od 35 Kč výše, přičemž už za 50 Kč se dá pořídit slušný oběd – maso s rýži, polévka a zelený čaj (ten je téměř ve všech restauracích zdarma). V průměru se ceny za jídlo se pohybují od 50 taiwanských dolarů a výše (1 taiwanský dolar NT je 0,75Kč). Velmi drahé tu jsou mléčné výrobky – borůvkový jogurt (malý) 28NT, 1L mléka 50NT, 0.5L kefírového broskvového mléka 45NT. V Carrefouru se u nás prodává 50kg pytel brambor, tady je to místo brambor pytel rýže (brambory jsou zde luxusním statkem).


Děkan docent Hynek přivítal účastníky semináře.
První měsíc jsem se stravoval nahodile pokaždé v jiné restauraci. Ochutnal jsem mnoho výtečných jídel, ale raději jsem vybral dvě restaurace, do kterých chodím, a málokdy se stravuji jinde. Důvod je prostý, v první restaurací umí obsluha anglicky a kuřecí prsíčka nemusí být překvapivě servírována s rýží, ale je možné zvolit hranolky (které jsou sice 2x dražší než rýže, ale…), druhá restaurace - mají tam výborné rizoto.
Po měsíci a půl se začaly dostavovat první sny o jídle. Sen o kyselce a sekané s bramborami mě zasytil natolik, že jsem vynechal oběd a šel až na večeři. Sny o jídle se dostavují v pravidelných měsíčních intervalech, takže česká kuchyně mi zatím „nechybí“.
Celá naše čtyrčlenná výprava byla pozvána školiteli (každý z nás má přiděleného „školitele“ se kterým pracuje na určitém tématu) na večeři do pěkné restaurace v Hualienu. Vybral jsem si krásně propečené kuřecí stehýnko a protože bylo opravdu výborné, šel jsem si přidat. Avšak otázka mého školitele, jak mi chutnají žabí stehýnka, mě trošku zaskočila. Nebylo špatné, ale nemusel mi říkat, že nejsou kuřecí. Pořád nemůžu pochopit, jak zde mohou mít tak velké žáby.
Na začátku května jsme byli pozváni do Yilanu (kraj severně od Hualienu). Na večeři jsme šli do restaurace s mořskými lahůdkami. Můj žaludek se zde seznámil minimálně s deseti obyvateli mořské říše, opět nevím, jak se jmenují, nicméně byli chutní. „Dary moře“ tu jsou velmi oblíbené jídlo a ceny jsou více než příznivé. Navíc vše je čerstvé. Alespoň jednou za měsíc navštívím Mc Donalda. Hamburger je stejně nezdravý na celém světě, takže mě nezklamal ani tady. Ovšem pozor na rýžové hamburgery!
Jednoho krásného večera si můj spolubydlící přinesl na pokoj pařátky. Předpokládal jsem, že jde o žert, když se je chystal spořádat. Avšak jak jsem v zápětí pochopil, nožky pro něj byly výtečnou pochutinou.


Téměř každý Vám zde o pařátkách řekne, že po nich budete mít krásnou pleť. Takže milé čtenářky, rada pro Vás, neutrácejte za drahou kosmetiku, dejte si před spaním pařátek.
Taiwanská kuchyně je velmi pestrá, ale pokud vyloučím to, co nejsem schopen strávit, tak už není výběr tak pestrý a je omezen většinou na rýži/nudle s vepřovým či kuřecím řízkem. Problémem je jazyková bariéra – čínský jazyk je pro cizince neuvěřitelně těžký, stačí prohodit pořadí znaků (popř. změnit tón u výslovnosti) a už to znamená úplně něco jiného. Nebýt tohoto nedostatku (neznalosti čínštiny), věřím, že bych měl mnohem bohatší jídelníček „normálního jídla“.
Na webu v kategorii FOTO naleznete několik galerií mapující pobyt na Taiwanu.
Na závěr bych rád velmi poděkoval panu děkanovi Doc. Hynkovi a paní proděkance RNDr. Poulové za možnost tohoto studijního pobytu.


Josef Brandejs
ze studijního pobytu na Taiwanu


 
redakční rada: Ing. Věra Palánová, doc. Ing. Václav Janeček, CSc.
© 2005 Fakulta informatiky a managementu