Telegraf - elektronický časopis Fakulty informatiky a managementu UHK

Telegraf

čtrnáctideník ze života Fakulty informatiky a managementu
číslo 15/2005, vyšlo 16.12.2005

Chile a Bolívie – stopami mnoha světových nej

Kdo zmeškal další cestovatelský úterek 6.12. 2005, již to nenapraví a na omezené ploše této WWW stránky získá bohužel jen slabý odvar zhruba 100 minutové přednášky s komentovanými více než 150 snímky.

Nechť si tedy setře slzy, pohodlně se posadí a pozorně přečte alespoň následující stručný profil cesty letošní latinskoamerické expedice, jejímž členem byl i já.

Cesta začala začátkem srpna v Santiagu de Chile celodenním přejezdem luxusním autobusem s často až příliš úslužným stevardem nejsušší pouští světa Atacama po nejdelší silnici světa Panamericaně do městečka v oáze San Pedro de Atacama. Přestože Chile nebylo hlavním cílem expedice, nýbrž pouze tranzitní zemí, navštívila expedice geologicky unikátní útvary v okolí města San Pedro de Atacama, nechala na sebe působit místní krajině dominantní sopku Licancabur a genius loci celé pro středoevropana nezvyklé pouštní krajiny a prošla si dvě unikátní sídla indiánů Atacamenos (viz Obr. 1), na pahorku nad místní říčkou a druhé uprostřed pouště.

Obr. 1 Vesnice indiánů Atacamenos, stará zhruba 600 let

Po tomto třídenním intermezzu již expedici čekal rychlý výjezd z nadmořské výšky cca 1600m do výšky přes 5000m na území Bolívie, nejchudšího státu Latinské Ameriky a jednoho z nejvýše položených států světa (nejníže byla expedice v Bolívii cca 1200m nad mořem, průměrně se pohybovala v úrovni altiplana ve výšce okolo 3500m). Expedice si během tří dnů s indiánským průvodcem a za společnosti Brazilce, Chilana a Boliviánce „vychutnávala“ geologicky nesmírně zajímavou a současně klimaticky drsnou a téměř neobydlenou oblast jižní Bolívie s největším solným jezerem světa (Salar de Uyuni), několika různě barevnými mělkými jezery (modrá, bílá, zelená, červená, mnohdy několik různých výrazných barev v jednom jezeře) s rozpuštěnými minerály a s velkým množstvím plameňáků (viz Obr. 2).

Obr. 2 Jedno z barevných jezer v jižní Bolívii se stovkami plameňáků

Dosti zblízka přímo z lávového pole pozorovali členové expedice činnou sopku a další skalní útvary, vymodelované větrnou erozí. Evropa podle jména na členy expedice dýchla u bizarních „Dalího skal“, vymodelovaných mrazem a větrnou a chemickou erozí. Zážitkem byla i obě přenocování - noc v refugiu bez topení pod naprosto průzračnou oblohou, typickou pro severní Chile i tuto část Bolívie, a další noc, kdy znaveni a plni zážitků spočinuli v hotelu ze soli. Třetí den se projížděli několik hodin po zdánlivě nekonečné bílé ploše salaru se sopečno-korálovým ostrovem. Paradoxní byl pobyt na této velmi chladné poušti, která se v období dešťů stává jedním velkým zrcadlem a přes níž vede železnice.  

Jak se ručně těží sůl ze salaru, kde je pól chladu Bolívie (město Uyuni), jak cestovat velmi luxusním autobusem vysokou rychlostí po prašných cestách a na horských silnicích, to byla další zkušenost expedice na cestě do nejvýše položeného města na světě (4100m) – Potosí. Dominantou města s pohnutou historií i současností je hora cerro rico s těžbou stříbra a dalších kovů od středověku do současnosti. Několik miliónů obětí při této těžbě se jako specifické genius loci vznáší nad městem i nad horou, zarámovanou dosavadním středověkým způsobem těžby s ruční prací ve vysoké teplotě, prachu a otravných plynech. Asi nejsilnější a velmi smíšený byl pro členy expedice zážitek doteku podzemního boha Tía, formálně zakázané dětské práce a změtí chodeb provrtaného podzemí, které by měl okusit každý turista a odnést si z něj něco do svého nejčastěji konzumního způsobu života s vysokým standardem.

Jedno z nejkrásnějších měst Latinské Ameriky a jedno z administrativních center Bolívie Sucre jako další zastávka cesty expedice skrývalo vedle v zastoupení rezidentů místními animistickými bohy navštěvované křížové cesty nad městem největší světové naleziště stop dinosaurů, ke kterému vyprávěla místní průvodkyně celé příběhy. Další cesta na sever zavedla expedici do horských vesniček a národního parku Amboro, v němž se stejně jako v mnoha dalších místech Latinské Ameriky projevuje problém odlesňování.

Dalším význačným cílem expedice se stala Samaipata s indiánským posvátným místem El Fuerte, popsaným a interpretovaným Dänikanem v souvislosti s jím předpokládanými návštěvami mimozemšťanů. Centrem místa je největší opracovaný kámen na světě, spočívající na polohou význačném vrcholu hory s okolními hlubokými údolími a řetězem vrcholů. El Fuerte bylo zřejmě místem setkávání kultur horských indiánů s nížinnými indiány Amazonie.

Samaipata byla pro expedici místem obratu a návratu směrem do Santiaga de Chile, cesty dlouhé okolo 5000 km. Návratu, na jehož cestě bylo často navštěvované město Cochabamba se zajímavým muzeem, indiánské vesničky v krajině blízké okolí jezera Titicaca, hornického města Oruro a dlouhá cesta pobřežím Chile. A pak již cesta nad vrcholky And (viz Obr. 3) domů.

Obr. 3 Vrcholky And ve své důstojnosti a zasněžené nádheře

 

Josef Zelenka

 


 
redakční rada: Ing. Věra Palánová, doc. Ing. Václav Janeček, CSc.
© 2005 Fakulta informatiky a managementu