aktuální číslo archiv o telegrafu hledání

MADE IN TAIWAN

Horko, horko, déšť, déšť, ještě větší horko, sem tam nějaké zemětřesení, tajfun, zabijácké včely, hadi, pavouci, spousta rýže, nudlí, čaje a kuřecí pařátky - na takovou kombinaci v Evropě určitě nenarazíte, na Taiwanu však ano. A právě z tohoto ostrova nyní sepisuji tyto řádky.

Společně s dalšími třemi studenty - Tomášem, Lenkou a Martinou - jsme pro svůj pobyt zvolili National Dong Hwa University, vysokou školu s jedním z největších a nejkrásnějších kampusů v zemi. Pozor, obě "nej" jsou podstatná.

Takto rozlehlý kampus ani při nejlepší vůli nevybudujete v centru města, proto se celý areál nachází zhruba 16 km od nejbližší civilizace (když nepočítám okolní vesničky). Izolace, to je asi slovo, které vás nyní napadlo. Ano, co si budeme nalhávat, připadáme si zde mírně odloučeni. Nebýt skútrů a možnosti se na nich přepravit v podstatě kamkoliv - do města, k moři, do nedalekých hor a úžasných národních parků, nejspíš bychom se tu cítili tak trochu v exilu.

Je zde však ještě druhé "nej". Místní kampus byl vskutku znamenitě navržen. Setkáte se zde s pozoruhodnými budovami, spoustou zeleně a třeba i jezerem, u kterého je radost si v noci jen tak sednout, relaxovat a poslouchat zkoušku místního orchestru -  nebo si případně vzít spacák a rovnou u něho přespat. To vše dokonce pravidelně přitahuje autobusy plné turistů!! Tedy ne že by si jako Tomáš s Martinou na břehu vybalili spacáky a zalehli, ti se spíše omezí pouze na pobíhání s foťákem, i tak je to však pro nás úsměvná představa. Popřípadě je na stejném místě  možné též narazit na čerstvé novomanžele, jenž zde ještě ve slavnostních šatech pózují pro své svatební fotografie. Kdo ví, třeba se  "uni-turismu" jednou dočkáme i v Hradci. Pokud se vše podaří, dokážu si živě představit, že by kolem "nové budovy" vyrostl kampus sice ne tak rozlehlý, ale vzhledem k přítomnosti soutoku minimálně srovnatelně hezký, ne-li hezčí.

Jen tak na okraj, sice Taiwanci u místního jezera obvykle nepřenocují, zato jsou však schopni dát si dvacet kdekoliv jinde - v knihovně, restauraci i ve škole před učitelem majícím zrovna výklad. Jejich talent zašel dokonce tak daleko, že jedna dívčina usnula rovněž při kurzech canyoningu a kajakingu. Tedy ne že by spala přímo na vodě v plovoucím kajaku, seděla v něm zašpuntovaná na břehu, stejně mi to připadlo až moc. Jen se děsím naší další společné akce - čeká nás totiž kurz paraglidingu.

Když už jsme u toho, co nás vždy dokáže zaručeně překvapit, zmíním ještě jinou věc. Mám pro vás kontrolní otázku: "Jak se obléknete, pokud je venku přes třicet stupňů, sluníčko pere o sto šest a na obloze není ani jeden mráček?" Jestliže zvolíte  kalhoty, mikinu s dlouhým rukávem, pro jistotu deštník a někdy i slabé rukavice, zaručeně nepocházíte z Čech. Je to však pochopitelné. Zatímco u nás je ideálem krásy hnědá kůže, zde je to naopak, zatímco u nás lze v obchodech koupit samoopalovací krémy, tady narazíte na bělící.

A ještě třetí, pro mě udivující fakt, bych chtěl popsat. Doposud jsem se na svých cestách nikde nesetkal s lidmi, kteří by na mne byli tak milí a hodní. Možná je to tím, že jsme na místní univerzitě jediní studenti z Evropy a požíváme tak trochu výjimečného statusu, ale spíše věřím, že Taiwanci mají svou štědrost a pohostinnost prostě vrozenou. Těch příkladů by se našlo nepočítaně, s těmito vlastnostmi se setkáváme každý den - ať už se jedná o nespočetná pozvání na obědy či večeře a jiné společenské akce, ubytování v rodinách našich místních přátel, různé dárky nebo pomoc s každodenními problémy. Když se mě tedy někdo zeptá, co mě na Taiwanu nejvíce zaujalo, odpovím krom nádherné přírody, eventuálně specialit místní kuchyně lidé. Lidé, které jsem zde potkal a z nichž se někteří stali mými velice dobrými přáteli. Několik z nich navíc v průběhu léta a podzimu zavítá do České republiky a já pevně doufám, že si z naší země odvezou zážitky a dojmy alespoň z poloviny tak pozitivní a nezapomenutelné jako my z tohoto ostrova. Tím bych zároveň zakončil tohle své povídání.

Na úplný závěr si však neodpustím menší reklamu. Pokud byste se chtěli dozvědět něco více o našem životě na Taiwanu  (o tom, jak někteří z nás poslouchali "rolling stones" při zemětřesení nad 6 stupňů Richterovy škály, o tom, jak jsem se málem ženil, jak žijí ostatní Češi v Kaoishungu, nebo byste si jen chtěli prohlédnout fotky), zavítejte na http://taiwan.brdloush.net/. Určitě to za to stojí.

Na viděnou v Čechách, či ještě lépe na Taiwanu!

Břetislav Stromko
(Foto - Tomáš Brejla)