Většina kurzů končívá přáním lektora, aby účastníci měli dostatek příležitostí ve své další praxi aplikovat vše, co se v daném kurzu naučili. Co když ale lektor končí svůj kurz slovy: „ Přeji vám, abyste své znalosti a dovednosti v životě nikdy nemuseli použít.“? Není tady něco špatně? … Nikoliv.
Řeč je totiž o zážitkovém kurzu první pomoci. Pilotní ročník pro zájemce z řad zaměstnanců naší fakulty uspořádala v květnu Katedra rekreologie a cestovního ruchu pod záštitou (a zároveň s příkladnou aktivní účastí) děkana FIMky. Kdo právě nezkoušel u státních závěrečných zkoušek, měl možnost osvěžit si své znalosti a dovednosti poskytování první pomoci, konfrontovat je se současnými doporučeními Evropské resuscitační rady, a hlavně – prakticky si vše vyzkoušet. A tak jste na chodbách mohli zaregistrovat zvýšený pohyb účastníků kurzu, pendlujících mezi učebnami a kancelářemi, jak s napětím a očekáváním vstupují do místností, aby zasáhli v simulovaných situacích.
Nutno podotknout, že jak figuranti, tak zasahující, se skvěle zhostili svých rolí. Simulace s následnou reflexí jsou velmi efektivní metodou, jak z kurzu první pomoci vytěžit maximum, a v kombinaci s aktivním přístupem účastníků dává šanci na trvalejší ukotvení získaných dovedností. V první pomoci není čas na žádné „možná by to teď chtělo zaklonit hlavu a asi nějak zjistit, jestli dýchá…“ je potřeba jednat! Tady a teď. Laická první pomoc má v tzv. řetězci přežití své nezastupitelné místo a v mnoha situacích opravdu nestačí jen čekat na příjezd záchranné služby. A ruku na srdce, kdo z náš někdy nezapochyboval o tom, jak by zvládl situaci, kdyby se někdo z blízkého okolí ocitl v ohrožení života. Co udělat jako první? Jak s jistotou rozpoznat, zda postižený dýchá? A co když nedýchá normálně? A co jsou to vlastně ty lapavé dechy? Důležitá témata byla postupně rozkrývána, kořeněna zvídavými dotazy účastníků, a čas kurzu příjemně plynul.
Ve čtyřhodinovém kolotoči aktivit se střídaly bloky jednotlivých témat, nácvik, simulace, reflexe a diskuze. Procvičovali jsme správný postup, jak zjistit, zda postižený reaguje a dýchá. Součástí bylo vysvětlení a ukázka lapavých dechů (gasping), které nesmí být považovány za normální dýchání. Praktický nácvik resuscitace proběhl s využitím figurín. Vyzkoušeli jsme, jak jednat při podezření na infarkt a poznat nejčastější příznaky cévní mozkové příhody, která velmi spěchá, i když nebolí. Další nácvik byl zaměřen na to, jak nejlépe pomoci člověku, který se dusí, nebo co dělat při celotělových křečích. „Až se nám tajil dech, když se jeden z kolegů začal nečekaně dusit bonbónem. Vše bylo sice předstírané, ale tak přesvědčivé, že v nás zatrnulo. Díky této metodě si určitě zapamatujeme, co v takové situaci udělat,“ říká účastnice kurzu Veronika Židová.
Na závěr, pod heslem „koho nenajdou, toho nezachrání“, proběhla nezbytná kontrola, zda mají všichni nainstalovanou aplikaci Záchranka, a kurz byl u konce. Věřím, že účastníci, kteří si v zážitkovém kurzu vyzkoušejí skutečně zasáhnout v hraných situacích, by jistě jednali v reálné situaci stejně skvěle. A přestože si navzájem přejeme, abychom první pomoc nikdy nemuseli použít, je dobré být připraven – rozhlédnout se, reagovat, rozmýšlet…
Poděkování za pomoc s organizací kurzu první pomoci a figurantské výkony patří kolegům Pavlíně a Davidovi Chaloupskému a mému kolegovi a manželovi Petru Hrušovi.
Dagmar Hrušová
