Ze čtyř tisíc přihlášených vybrali osmnáct Čechů. Jedním z nich byl i Mgr. David Chaloupský, Ph.D., člen Katedry rekreologie a cestovného ruchu Fakulty informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové. Spolu s ostatními ho čekal boj o přežití na ostrově v prostředí exotických Filipín. Čekal ho boj o výhru ve výši 2 500 000 Kč.

První reality-show Robinsonův ostrov se točila vloni v létě a první díl jsme mohli zhlédnout v polovině ledna tohoto roku. Vítěze tak už známe. David to není, i když k tomu měl velice blízko. Finále mu uniklo o vlásek. Byl ale jistě jednou z nejvýraznějších postav tohoto ročníku soutěže a určitě pro mnohé diváky byl právě on tím správným Robinsonem.

Jeho působení v soutěži ocenil i děkan FIM UHK profesor Hynek na neformálním setkání ve své pracovně, kde jsme Davida zpovídali. Jeho odpovědi nabízíme i vám.

Hodně cestuješ a velice aktivně poznáváš. Odráží se to ve výuce?

Určitě. Studenti oceňují tuto zpětnou vazbu. Vědí, že se bavíme o místech, kde jsem byl, že cestuji a jezdím do míst netradičních, kam normální lidi nejezdí. Když jim říkám, jak trénovat, vnímají můj výklad jinak, než když to má člověk jenom načtené. Tohle propojení sportu a geografie mě baví.

Vraťme se k Robinsonovu ostrovu. Byl to pro Tebe velký zážitek?

Na svých cestách jsem zažil mnoho drsných akcí i různých nebezpečí. Proto pro mne nebyl Robinsonům ostrov vrcholným zážitkem v tomto smyslu, tak jako pro všechny ostatní zúčastněné.

O kolik kilogramů jsi v soutěži přišel?

Asi 10 kilo. Tuk i svaly, cítil jsem, že jde kondice dolů.

Co sis mohl s sebou na ostrov vzít?

Každý jsme měli plavky, kalhoty a tričko. Ptali se nás, co bychom si chtěli vzít, a to jsme tam pak stejně neměli.

Co tě tam nejvíc bavilo?

Jednoznačně nejlepší byla příroda. Je tam nádherná džungle, úžasné moře s korály, vápencové velice zajímavě zvětralé skály, exotická zvířata..

Mně se nejvíce líbili vodní jedovatí hadi – domorodci jim říkají „valů valů“ (vlnožil). Jsou nádherní. Dokonce jsem se neudržel a když plaval jeden kolem mne, musel jsem plavat za ním. Had je sice jedovatý a není na něj protijed, ale není agresivní. Moc jsem si to užil.

Nejlepší to bylo ve volné přírodě bez kamer. Tam jsem měl možnost si přírodu vychutnat. Ostrovů je tam kolem strašně moc. My jsme se v rámci soutěže také posouvali. Jednou jsme byli dokonce na pevnině, i když je to vlastně také ostrov.

Na co bylo třeba dát si pozor?

Na jedovaté stonožky, jednoho ze soutěžících dokonce kousla. V moři žije více jedovatých živočichů. Například lastury – homolice, které mají jedovatý osten. Na dně se vyskytují dobře maskované ostnaté ryby se silným jedem, na které není radno šlápnout. Proto jsem si bral při shánění potravy v moři klacek a občas do dna bouchal. Dostali jsme i upozornění ze štábu nechodit do vody bosi.

Měli jste nějaké spojení s okolním světem?

Ne, neměli. Naše působiště bylo přírodně uzavřené a dostat se tam lze jedině po vodě. Stýkali jsme se pouze se členy štábu. S domorodci jsme se prakticky nesetkali s výjimkou těch, kteří pomáhali ve štábu, kde zastávali podpůrné funkce. Například stavěli hry.

Jak se Ti líbily soutěžní disciplíny? Co Ti nejvíce sedělo?

Hry byly úžasné. Už před lety jsem sledoval jako sportovec americkou verzi. Líbila se mi ta pestrost a atraktivnost nápadů. Někdy jsme si z toho brali i náměty pro naše sportovní kurzy.

Hry jsou kombinací šikovnosti, taktiky, zdatnosti. Já mám nejraději, když je to hodně sportovní. V některých soutěžích šlo však spíše o náhodu. V tomto ohledu jsem měl smůlu v poslední soutěži. Trefit cosi kokosem z velkého praku mi nevyšlo, i když předtím v podobné soutěži jsem sestřelil vše. Tady zrovna jsem měl smůlu. Ideální pro mě bylo někam doplavat, potopit se, doběhnout, vyšplhat…

Jak Ti sedl kolektiv?

Kolektiv  – to byla různorodá sociální skupina, záměrně vybraná tak, aby to tam jiskřilo. Typově byli tito lidé hodně jiní, než jsem zvyklý potkávat v práci i v osobním životě. Nejbližší mi byla asi Lucie svým vztahem ke sportu i celkovým pohledem na svět. Byli jsme schopni se bavit o věcech, které nebyly součástí reality show. O horách, o náboženství – v mém případě spíše z pohledu geografického.

Mě na rozdíl od ostatních lákalo to objevitelství. Třeba už zmíněné pronásledování hada do jeskyně.

Co jsi říkal výslednému sestřihu v televizi?

Po zhlédnutí některých dílů v televizi jsem někdy byl překvapen. O něčem člověk věděl, protože byl přímý svědek. Ta hra je ale založená i na intrikách, které mohou soutěžící posunout dál. Až teď zpětně si uvědomuji, kdo to hrál velice drsně a kdo na to neměl úplně žaludek.

Při zpětném pohledu – zachoval by ses někdy jinak?

Člověk se musel rozhodnout někdy velice rychle, bylo třeba hned zareagovat. V té chvíli to člověk nějak vyhodnotí a rozhodne se. Asi je zbytečné se k tomu vracet. Když to vidím zpětně a vím to, co jsem v té chvíli nevěděl, tak si říkám, že bych možná něco udělal jinak.  Tehdy jsem ty informace ale neměl, a tak jsem se rozhodl dle daných podmínek. Ničeho nelituji. Z mého pohledu jsem dělal, co jsem mohl a s tím jsem spokojen. Beru to jako sport. Hrál jsem, jak jsem uměl. Že to nevyšlo úplně na konci, to se zkrátka stává. Tým může být nejlepší celou sezonu a pak mu nevyjde jeden rozhodující zápas. S tím jsem se v pohodě srovnal.

Jsi s někým z ostrova v kontaktu?

Kontakty na sebe máme, ale nestýkáme se. Vytvořila se skupina lidí, kteří se propagují dál a byla to i součást jejich motivace jít do soutěže.

Já žiju zase tak, jak jsem žil před tím. Vrátil jsem se zpět do toho svého světa. Jsem dost zaneprázdněný nejen pracovně, ale i sportem a dalšími aktivitami, které se sportem souvisí. Určitě se nenudím a spíše nestíhám.

Jsi teď známou tváří. Jaké to má dopady?

Zatím příjemné. Například jeden motorkář mě pozdravil v kempu „ahoj Davide“. Přemýšlím, odkud ho znám…. „Ty mě asi neznáš, ale já tě znám z televize.“ Pak mě pozval na pivo, které jsme spolu vypili.

Šel bys do toho znovu?

Asi ano. Šance vyhrát tyhle peníze je větší než v nějaké loterii a také je to možnost se dostat zas někam, kde jsem třeba ještě nebyl. Filipíny, ty se mi moc líbily. I to je důvod. Člověk se podívá do exotiky za podmínek, které jsou v dnešní době nestandardní.

Výhra by umožnila mé rodině cestovat víc, než cestujeme dosud. To je největší motivace. Umožnilo by nám to poznat něco, na co by jinak nedosáhl. My všichni (rodina) hrozně rádi poznáváme a jak můžeme, všechno investujeme do cestování.

Perfektně třeba známe Alpy, cestujeme tam poměrně často. Spíme většinou v autě, ve stanu či venku. Tak jsme stihli hodně. Jsou ale další místa, která by stálo zato prozkoumat a objevovat. Vždy, když listuji atlasem, tak si říkám, kam všude bych se ještě rád podíval.

A kam by ses rád podíval? Jaký je tvůj sen?

Já mám snů spoustu. Mám celkem objevenou Evropu, Severní Ameriku, něco v Asii jsem stihnul. Láká mě například černá Afrika, Austrálie a chtěl bych i do jižní Ameriky. Moje cestování je ale hlavně o poznávání přírodně atraktivních míst.

Nechtěl bys o svých cestách napsat nebo své zážitky jinak prezentovat veřejnosti?

Píšu si deníky. Mám zaznamenáno přes 900 outdoorových akcí, které splňují určitá kritéria a jsou zaznamenání hodné. A prezentace veřejnosti? Nejsem příliš manažerský typ.

Jaké dobrodružství Tě teď čeká?

Letos snad k těm mnoha místům, které jsem navštívil, přibude i letní západ USA. Chtěli bychom tam se ženou a dětmi prožít měsíc pod stanem… Do Ameriky se vlastně vracím. Hned po vojně v roce 1995 jsem tam strávil se svou budoucí ženou celý rok. Také pod stanem. Po tomhle velkém dobrodružství jsem si ji vzal, protože mi bylo jasné, že už zvládneme společně všechno.

Teď plánuji s dětmi vylézt v Utahu nějakou pouštní věž. Bude to pro ně výjimečný zážitek. Nejde jen o to přijet a fotit. Chtěl bych svým dospívajícím dětem ukázat, že se dá žít i takhle a myslím, že ony to takto cítí. Jsou po nás.

Děkuji Ti za rozhovor a přeji, ať se Ti Tvé sny plní.
Věra Palánová